Co nás může spojit v rozděleném světě: Otec Šebestián a Sonam Lundrup o lásce, tichu a vnitřním klidu

Vánoce si často spojujeme s klidem, tichem a zastavením. Realita ale bývá jiná. Místo zklidnění řešíme dárky, úklid, rodinné návštěvy a snažíme se naplnit očekávání všech okolo. Často se víc soustředíme na to, co by mělo být, než na to, co v danou chvíli opravdu potřebujeme my sami.

Vánoce jsou navíc tradičně spojovány s křesťanstvím. Zajímalo mě ale, jak se na tento čas dívají i jiné duchovní tradice. A jestli je možné najít společnou řeč napříč rozdílnými pohledy na svět. Proto jsem si do speciálního vánočního dílu Talks 21 pozval buddhistického mnicha Sonama Lundrupa (Jana Brázdu) a františkánského kněze otce Šebestiána.

Cílem našeho setkání nebylo vést náboženskou debatu ani porovnávat, kdo má pravdu. Spíš jsme se chtěli podívat na to, co mají tyto cesty společné.

Bavili jsme se o lásce bez očekávání, o tichu, vděčnosti a vnitřním klidu, o tom, jak pracovat se strachem i těžkými životními situacemi. A také o tom, že i přes různé nálepky a rozdílný jazyk nám často jde o to stejné – žít smysluplně, v pokoji a s respektem k sobě i druhým.

Celý vánoční díl podcastu Talks 21 si můžete pustit na Spotify, Apple Podcasts, YouTube nebo přímo na mém webu. 

Co si z epizody odnést

• Klid nezačíná tím, že se svět kolem nás utiší, ale tím, že před sebou přestaneme utíkat.

• Láska není emoce, ale postoj mysli, kdy přejeme druhým dobro, aniž bychom čekali něco zpět.

• Sebezapření nemusí znamenat ztrátu, ale uvolnění prostoru pro to podstatné.

• Mlčet někdy pomůže víc než mít vždy připravenou odpověď.

• Nepřítel nemusí být někdo „tam venku“, ale často náš vlastní strach, hněv nebo neklid.

• Změnit svět kolem sebe můžeme jen do té míry, do jaké jsme ochotni změnit sami sebe.

• Ticho není prázdnota, ale místo, kde můžeme začít skutečně naslouchat.

• Vděčnost není popřením těžkostí, ale schopností vidět dobro i uprostřed nich.

• Intuice není magie, ale citlivost k jemným signálům, které běžně přehlušujeme.

Láska je volba, ne pocit

Jedna z prvních otázek, ke které jsme se v rozhovoru dostali, byla překvapivě jednoduchá: Co je vlastně láska? Jsou to velká romantická gesta, silné emoce a slova, která dobře zní? Nebo spíš to, jak se chováme ve chvílích, kdy se nám nechce, kdy jsme unavení, podráždění nebo zklamaní?

Bhikšu Sonam mluví o lásce jako o postoji mysli. O přání dobra pro druhé bez očekávání, že se nám něco vrátí zpět. Nejde podle něj o emoci, která přichází a odchází, ale o způsob, jak se chováme k lidem i světu kolem sebe v každodenních situacích. Otec Šebestián k tomu přidává pohled křesťanské tradice – lásku vnímá jako základní směřování člověka, po kterém naše nejhlubší já přirozeně touží.

Oba pohledy se ale potkávají v jednom důležitém bodě: láska souvisí s přijetím a schopností ustoupit od vlastního ega. A tady přišlo téma sebezapření, které ve mně dlouho vyvolávalo spíš odpor než porozumění. Jako dítě jsem ho vnímal jako něco, co člověka připravuje o radost. Jako výzvu dobrovolně se o něco ochudit.

Rozhovor s oběma hosty mi ale pomohl tento pohled otočit. Sebezapření tady nezaznívá jako ztráta, ale jako uvolnění. Jako schopnost pustit něco menšího, aby mohl vzniknout prostor pro něco většího. Ne jako trest, ale jako vědomé rozhodnutí. Ne jako útěk od života, ale paradoxně jako cesta ke svobodě.

Láska v tomto pojetí není snadná ani pohodlná. Ale právě proto má sílu. A možná právě to je něco, co dnes – a zvlášť o Vánocích – potřebujeme.

Proč potřebujeme ve svém životě chvíle ticha

Ticho si často spojujeme s klidem. V rozhovoru ale zaznělo, že pro mnoho lidí může být ticho nepohodlné. Když ustane okolní hluk, zůstáváme sami se sebou, se svými myšlenkami, obavami a otázkami, na které nemusíme znát odpovědi. I proto dnes umíme ticho velmi efektivně zaplňovat.

Hudbou znějící od rána do večera, neustálým kontrolováním telefonu, seriály, videi nebo podcasty. Žijeme ve světě, který je prakticky nepřetržitě hlučný. A ticho z něj postupně mizí.

Bhikšu Sonam v rozhovoru říká, že právě proto může být ticho jedním z nejcennějších darů dnešní doby. A to nejen ticho uvnitř nás, ale i ticho kolem nás. Bez něj podle Sonama ztrácíme schopnost vnímat, co se v nás skutečně odehrává, a reagujeme spíš automaticky než vědomě.

A i když je ticho něco, co bychom měli hledat v každodenním životě, právě Vánoce mohou být dobrou příležitostí s tím začít. Pozvat ticho do svého života ne jako nevítaného hosta, ale jako nástroj k lepšímu poznání sebe sama i druhých. 

Změna začíná u každého z nás

Pocit, že je společnost rozdělená, dnes zažívá mnoho lidí. Stačí otevřít zprávy, projít sociální sítě nebo se zaposlouchat do rozhovorů u rodinného stolu. Rozdílné názory, emoce a strachy často vedou spíš k obraně vlastního postoje než ke snaze porozumět druhému.

V rozhovoru ale padlo důležité připomenutí: změna nezačíná tam venku, ale u každého z nás. Ne v tom, že bychom měli ostatní přesvědčovat, ale v tom, jak se k nim chováme. Jestli dokážeme respektovat i názor, se kterým nesouhlasíme. Jestli dokážeme naslouchat, aniž bychom měli potřebu okamžitě reagovat nebo se obhajovat.

V tomto se oba hosté shodli. Bez osobní odpovědnosti se žádná skutečná změna nestane. Není to vždy jednoduché. Rozdělený svět totiž nemůžeme spravit jedním názorem ani jedním rozhovorem. Měnit se ale může postupně podle toho, jak se každý z nás chová k druhým.

Proč má smysl trénovat vděčnost

Ve společném rozhovoru jsme otevřeli i téma vděčnosti. Být vděčný neznamená přehlížet těžké nebo bolestné věci. Vděčnost je dovednost, kterou je potřeba vědomě trénovat.

Bhikšu Sonam upozorňuje na to, že bez tohoto tréninku má naše mysl přirozenou tendenci soustředit se na to, co chybí, co nefunguje nebo co by mohlo dopadnout špatně. Pokud ji v tom necháme, spokojenost se sama od sebe neobjeví.

Vděčnost podle něj není popíráním reality, ale způsobem, jak si všimnout toho, co už v životě máme. Otec Šebestián k tomu dodává, že vděčnost úzce souvisí s pokorou – s uvědoměním, že mnoho věcí, které považujeme za běžné, samozřejmé nejsou.

Vděčnost tak není emoce, ale návyk. Něco, co se dá trénovat v úplně obyčejných situacích a co má překvapivě velký vliv na to, jak prožíváme každodenní život.

Poslechněte si vánoční díl Talks 21

V tomto článku jsem se dotkl jen části témat, o kterých jsme s hosty diskutovali. Mluvili jsme i o smrti a utrpení, o tom, jak se postavit těžkým životním zkouškám, když je nejde obejít, a kde hledat směr ve chvílích, kdy člověk neví, kudy dál. Došlo i na intuici, vnitřní hlas a na otázku, jak poznat, kdy má smysl něco vydržet a kdy je naopak čas to pustit.

Tento vánoční díl Talks 21 je pozváním ke zpomalení a zamyšlení nad tím, co je v životě skutečně podstatné. Pokud vás některé z těchto témat oslovuje, doporučuji dát si čas a poslechnout si celý rozhovor na Spotify, YouTube, Apple Podcasts nebo přímo na mém webu. Možná v něm najdete odpovědi na otázky, které si sami kladete už dlouho. Nebo možná i klid, který nám často ve vánočním shonu chybí.