Jak se stát samurajem ve 21. století: Jakub Zeman o cti, tréninku a proč se (ne)vyplatí jít proti proudu
- MARWEA Account
- před 4 dny
- Minut čtení: 29
„Láska k lidem budiž tvým nejvyšším měřítkem.“ Těmito slovy Konfucia se řídí i náš dnešní host Jakub Zeman – japanolog, spisovatel, překladatel, ale především člověk, který do svého života přijal tradiční samurajské hodnoty.
V době, kdy se na slova jako čest, vytrvalost nebo pokora často díváme jako na přežitky, působí setkání s Jakubem jako návrat k podstatě. Je mostem mezi Východem a Západem, mezi tradicí a současností. Povídali jsme si o tom, proč je vytrvalost důležitější než talent, proč být „ušlechtilým člověkem“ není naivní ideál, ale praktická volba, a také o tom, proč je dnes víc než kdy jindy potřeba nenechat se unášet populismem, plytkostí nebo hlukem mainstreamu.
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
Jak se kluk z Prahy stal českým samurajem
Karel:
Milí přátelé, vítám vás v dalším dílu podcastu Talks 21. Dnešním hostem je Jakub Zeman, český samuraj tělem i duší. Jakub je japanolog, spisovatel, překladatel, emeritní kurátor asijských sbírek Národní galerie i Společnosti pro studium japonského meče. Člověk, který je mostem mezi Východem a Západem, mezi tradicí a současností. Posláním jeho života je spojovat japonskou filozofii, bojová umění, poezii i čajovou kulturu, ale především tradiční samurajské hodnoty. Vítej v Talks 21.
Jakub:
Děkuji za pozvání.
Karel:
Jakube, řekni nám svůj životní příběh. Jaký jsi byl jako dítě, co tě přivedlo k bojovým uměním?
Jakub:
Já jsem pětasedmdesátý ročník, narodil jsem se v padesátém roce éry Šówa, měřeno v Japonsku. Když mi bylo čtrnáct, nějakým zvláštním hnutím osudu jsem se ocitl na tréninku Shotokan karate, co tady začínalo – tenkrát ještě při Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Nějak jsem se pro to Japonsko nadchnul – a už to vydrželo.
Začal jsem se učit japonsky, napřed na jazykovce, potom jsem studoval filozofickou fakultu. Tenkrát se tomu říkalo japanologie, dnes se tomu říká japonská studia.
V páťáku jsem ovšem utekl od studií dělat assistant managera do japonské firmy Cosmo Kuroda. Celou tu dobu jsem se věnoval bojovým uměním plus dalším aktivitám – například poezii haiku, které jsem věrný už léta letoucí.
Karel:
A jaký jsi měl jako dítě vztah k pohybu a k boji?
Jakub:
Velmi dobrý dotaz. Ve skutečnosti – až do doby, než jsem se věnoval karate – jsem se rád a často pral. Ale že bych se věnoval nějakému systematickému sportu, to ne. To začalo až s těmi asijskými bojovými uměními, kdy na sobě člověk začal pracovat a objevil v tom pozitivní energii, která pak vydržela.
Karel:
Takže ke sportu a k pohybu jsi došel přes bojová umění.
Jakub:
A v podstatě se tomu člověk věnuje dál. Teď vedu dódžó Hakuzan, kde se věnujeme učení japonského meče ve stylu Happó rjú. Trénujeme tradiční katy (sestavy), potom tameshigiri, což je sekání mečem (to by sis někdy mohl vyzkoušet), a gekiken, tedy volný šerm měkčenými meči.
Karel:
A jak těžká ta cesta byla? Jak velké je to úsilí? Protože stát se mistrem, to je prostě životní náplň. Kde na to člověk vezme energii?
Jakub:
Ten cíl tam vlastně není – že teď už je člověk mistrem a už nemusí nic dělat. Trénink bojových umění, ale i sport obecně – a to jako aktivní sportovec určitě znáš – je, jako kdybychom byli na pramici a veslovali proti proudu. V okamžiku, kdy přestaneme, nás to začne vracet zpátky.
Když člověk občas začal ztrácet pokoru a měl pocit, že už není kam se dál posunout, realita ho rychle vrátila na zem. A bylo to samozřejmě výchovné.
Karel:
Jedna věc je samozřejmě to udržet – když už člověk dosáhne určité úrovně znalosti a mistrovství. Ale cesta tam – ta je nejtěžší. Co tě v tom motivuje?
Jakub:
Jakékoliv velké umění – a nemusí to být jenom bojové – může to být sport, vážná hudba nebo výtvarné umění – přináší neuvěřitelnou svobodu. Kolik energie do něčeho dáme, tolik se nám vrátí. Jakou energii tam vložíme, taková se nám vrátí zpět.
Když budeme chodit na trénink jednou týdně na hodinu, dáme do toho jen trochu energie. Když budeme trénovat každý den hodinu a půl nebo dvě, samozřejmě i ten výsledek bude úplně jiný.
A myslím, že v tom nehraje zase tak velkou roli talent. Zažil jsem extrémně talentované lidi, pro které to ale nebyla výzva. Trénovali v mém dódžó a za měsíc byli tam, kde jiní za rok. A za tři měsíce je to přestalo bavit. Taková ta vytrvalost je možná někdy důležitější než samotný talent. A já? Já jsem byl strašně nešikovný, když jsem s bojovým uměním začínal.
Karel:
Já jsem byl jako dítě taky extrémně nešikovný. A souhlasím – je to prostě hodně úsilí. Dokonce bych možná řekl, že když do toho dáme víc energie, tak se nám vrací ještě víc. Je to vlastně win-win. Ta energie se násobí – a to je na tom krásné.
Proč nestačí být dobrý jen v jedné věci
Jakub:
Samozřejmě a v případě japonských bojových umění je obrovská výhoda v jednom. Není to jen sportovní aktivita, ale jsou tam obrovské přesahy – kulturní, historické a další. Když se bojové umění pojímá správným způsobem, stává se z něj velmi komplexní záležitost.
Ostatně ve starém Japonsku existovalo úsloví bunbu ryōdō, což znamená kultura a bojová umění. Samurajové nebyli jen nějací hrubí negramotní válečníci pobíhající s mečem nebo kopím po bojišti. Často se věnovali kaligrafii, čajovému obřadu, poezii a podobným disciplínám. Je to tedy harmonický rozvoj lidské bytosti různými směry.
Karel:
Ano, a já věřím, že to, co potřebujeme dnes, se moderně nazývá multioborová syntéza. Děje se to, že spousta lidí se specializuje jen na jednu věc. V té jsou třeba i dobří. To je ta lepší varianta. Ale nevidí to ostatní.Jakub:A pan profesor Machovec z filozofické fakulty používal krásný výraz fachidiot. Je to člověk, který je úplně supersenzační v nějakém oboru, ale jinak je úplně mimo.
Když byly norimberské procesy, zjišťovalo se, kdo se cítí být zodpovědný za plynové komory. Jeden říkal: „Já jsem to jenom nadizajnoval, ale ve skutečnosti jsem to nevyrobil.“ Druhý říkal: „Já jsem to vyrobil, ale nevymyslel.“ A třetí říkal: „Já jsem jenom otočil kohoutkem, ale ty lidi tam přivedl někdo jiný.“
Takže byla spousta senzačních fachidiotů, kteří neměli pocit zodpovědnosti. Možná ho opravdu neměli. A tady vidíme, jak taková přílišná specializace může vést k určitému odlidštění – což je pak samozřejmě obrovsky nebezpečné.
Karel:
Obrovská zneužitelnost. Je to tak, že ten člověk má klapky, vidí a má radost jen z toho svého, kam pronikl do hloubky. To mu přináší potěšení. A to, jaké to má důsledky…
Jakub:
Specializace je samozřejmě nezbytná, ale zároveň by člověk měl mít širší přehled a neměl by být odlidštěný. Jak říká můj oblíbený čínský filozof Konfucius: „Láska k lidem budiž tvým nejvyšším měřítkem.“ Neměli bychom tedy ztrácet pozitivní vztah k lidem. Pak méně hrozí odlidštění a to, že uděláme nějakou chybu. Lidská existence má naprosto neuvěřitelný potenciál k růstu. Můžeme na sobě pracovat, můžeme se zdokonalovat v čemkoliv, co považujeme za smysluplné. A je mi nesmírně líto, že drtivá většina lidí tento potenciál nevyužívá. Mají na něco talent, ale místo toho se věnují TikToku, scrollují a scrollují… A takto utíká život v matrixu. Nebo drogám či podobným formám marnosti. To je věčná škoda. Myslím si, že tak 90 procent velmi talentovaných lidí svůj talent nevyužije, což je škoda.
Karel:
Naprosto souhlasím. Věřím, že dnes je v podstatě všechno možné. Jde jen o pozornost a naše úsilí, které věnujeme věcem, ve které věříme. Pokud tomu opravdu věříme, tak se nám to prostě podaří.
Jakub:
Je to tak. To už bylo v Malém princi. Když si něco strašně moc přejeme, tak se to stane. Ale samozřejmě musí to být tak, jak je v té židovské anekdotě, kdy se pan Goldwine celý život modlí, aby vyhrál první místo v loterii. A pak se rozevřou nebesa. „Tak dobře, tak já ti to první místo dám, ale kup si konečně ten lístek.“ Takže je nutné koupit si ten lístek a něco pro splnění svých snů dělat.
Jak vypadá cesta samuraje v 21. století
Karel:
A jaká je ta cesta samuraje? Jak ses stal samurajem?
Jakub:
To je úžasný příběh. V první řadě – co je to samuraj? To je japonská vojenská šlechta, která se objevuje řádově v 10. století ve středním období Heian. Samurajem se člověk samozřejmě nestal, samurajem se člověk narodil, je to jako šlechtický titul. Mě ale samurajské hodnoty vždycky velice oslovovaly. Člověk viděl nějaké filmy od Akiry Kurosawy už jako dítě a říkal si, že by chtěl být takový ten správný „pašák“ na správné straně barikády. To znamená snažit se být lepší člověk.
A tak ledacos ze samurajské kultury jsem začlenil do svého životního stylu. Hodně se věnuji tréninku bojových umění se svými kamarády právě v našem dódžó. Snažím se věnovat poezii haiku a teď i literatuře. Můj román, který jsem napsal o epochách Homi a Motomu s našimi slavnými šermíři z přelomu 16. a 17. století, byl vybrán mezi deset nejlepších titulů na veletrhu Svět knihy. Obrovsky si toho vážím. Myslím si, že v tom dobrém se můžeme samurajskou kulturou a obecně vším japonským inspirovat. Máš i ty nějakou svou oblíbenou kulturu, která je pro tebe inspirativní?
Karel:
Neřekl bych kulturou, ale obrovskou životní náplní je pro mě přemýšlet nad smysluplností našeho bytí. K čemu jsem dospěl, je vlastně víra ve vyšší smysl bytí. Věřím, že to je hodně sjednocující.
Jakub:
Myslím, že to vidíme naprosto stejně. Život lze prožít tisíci způsoby, ale některé způsoby jsou lepší a některé horší. Tak je dobré vybrat si ty lepší.
Karel:
A když věříme v ten smysl, tak on se objeví.
Jakub:Protože to, co hledáme, nakonec najdeme. Ano. Takhle to velmi silně cítím a empirická zkušenost to potvrzuje.
Jaké hodnoty formují samuraje
Karel:
A jaké jsou ty samurajské hodnoty?
Jakub:
První je džin, což znamená humanitu, lidumilnost, lásku k bližním. To je, že se nedívám s pohrdáním na své bližní, nekrčím nad nimi nos, ale když jsou třeba v nějakém problému, snažím se jim pomoct. Gi je spravedlnost, což znamená, že neupřednostňuji svůj profit před nějakou vyšší hodnotou.
Džin a gi, humanita a spravedlnost, musí být vyvážené, protože jeden kníže na přelomu 16. a 17. století říkal, že humanita bez spravedlnosti se změní ve změkčilost a spravedlnost bez lásky k lidem se změní v krutost. Takže tam musí být to ekvilibrium, aby člověk měl tu laskavost, ale zároveň aby zachovával spravedlnost.
Rei je zdvořilost. Či je něco jako vzdělanost, učení. Makoto je upřímnost. To je strašně důležitá samurajská hodnota. Svého času byl nositel Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert zpytován, co je v poezii nejdůležitější. Říkal, že to je upřímnost. Já si myslím, že to není jenom v poezii, ale může to být vůbec v čemkoliv, co děláme. Třeba v současném výtvarném umění je často upřímnost nahrazena pózou, snahou šokovat. Ale výsledky jsou potom tak plytké, jak jsou.
Takže upřímnost je strašně důležitá. Kó je synovská oddanost. Musíme nějakým způsobem respektovat své rodiče, seniory a tak. To jsou všechno strašně důležité zásady, které, myslím, mohou být inspirací i pro současný svět. Šin je důvěryhodnost. To znamená, že když řeknu, že přijdu v pět, tak přijdu v pět. A ne v sedm. Všechno to jsou v podstatě nadčasové a nadkulturní hodnoty, které samurajové sepsali. Vzniklo z toho osm samurajských ctností. A to je například jedna z věcí, která nás může obohacovat a inspirovat i v současném světě.
Karel:
Já věřím tomu, že právě upřímnost a autenticita je to, co úplně kriticky dneska chybí.
Jakub:
Přesně tak. Tady je problém. Jak říkala paní profesorka Knížková, vynikající indoložka, že kategorické imperativy jsou nahrazeny anonymním příkazem trhu. To znamená, že marketing a politici říkají svým posluchačům to, co chtějí slyšet, aniž by to mysleli vážně. Slibují hory s horákama, ale ve skutečnosti jejich motivace není všeobecné dobro. Jejich motivací je generování zisku a podobné věci.
Karel:
Což je strašlivé. Vnímám to tak, že je to čím dál horší. Na druhou stranu se to už dostalo do fáze, kdy lidé nevěří nikomu, ani politikům, ani svým představitelům. Vnímám to tak, že společnost je totálně na pokraji krachu, děje se kolaps. Není to udržitelné, když lidé nevěří těm, kteří pro ně mají být důležití, kteří je mají zastupovat. To prostě nemůže fungovat.
Zároveň to ale dává běžnému člověku možnost více pochopit důležitost autenticity, upřímnosti a pravdivosti. Takže věřím, že i v tom „bahně“ je to naopak podhoubí pro sílu, že něco může vyrůst.
Jakub:
Jak říká taoistické učení o monádě Jin-Jang, každá věc má v sobě zárodek svého protikladu. Když dosáhne své nejvyšší meze, přechází ve svůj protiklad. To může být v pozitivním i negativním slova smyslu. Například Výmarská republika s kabarety přešla v národní socialismus.
Jeden z možných scénářů je, že období morální krize povede lidi k sebezpytování a návratu ke zdravému selskému rozumu, když to tak řeknu. Obrovskou tragédií současnosti je, že do politiky začali mluvit extremisté zleva i zprava. Vezměme si příklad, kdy Biden, aby přehlasoval Trumpa, přibral do politické diskuze všelijaké ty BLM a podobné ostré extremisty. Ti pak samozřejmě začali do politiky mluvit a dopadlo to tak, že to dělali tak nešikovně, že si lidé zvolili Trumpa. A teď se chytáme za hlavu z druhé strany.
Není to tedy taková dichotomie Bůh a ďábel, kdy jeden je dobrý a druhý špatný. Může být, že jsou oba špatní. Za druhé světové války proti sobě stál Hitler a Stalin a to neznamenalo, že jeden byl „good guy“ a druhý „bad guy“. Úplně ideální by teď bylo, kdyby se lidé chytli za hlavu, začali přemýšlet, prokoukli tyto vykuky a šli normálně střední cestou zdravého selského rozumu. Protože jak říká čínský filozof Lao-c', nadmíra brzy zaniká.
Proč není problém v technologiích, ale v rukou, které je řídí
Karel:
Určitě. Zároveň vnímám, že v dnešní době jsme na křižovatce dějin. Pojmenoval jsem to sociální singularita, to znamená období extrémní intenzity změn, konfliktů. Vnímám, že výsledek dnešní doby buď může dopadnout katastrofálně – věřím, že se to nestane – což by byla totální ztráta svobody, vlastně diktatura pod kontrolou technologií a umělých inteligencí. Anebo to bude právě Jin-Jang, to procitnutí, že se z toho marasmu dokážeme jako lidé propojit.
Vnímám, že ta šance je obrovská, protože můžeme využít technologie, něco, co tady historicky nebylo. Jsme schopni jako společnost dosáhnout toho, abychom všichni žili v relativní materiální pohodě. Je to tak?
Jakub:
Tam je ale jedna tragédie: úplně všechno je zneužitelné. Záleží jen na tom, kdo se dané entity chopí. Oheň je úžasná věc – zažene šelmu, aby nenapadla jeskyni s pračlověkem, opečeme si na něm pterodaktylí pečínku… Zároveň jím ale můžeme zapálit nepříteli pole nebo dům.
Stejně tak japonský meč je jen nástroj. Není ani dobrý, ani špatný. Když leží na stojánku, nic neudělá. Meč se stane nebezpečným, až když ho vezme ruka a někoho rozsekne. Co ale ovládá ruku? Mysl. Proto je mysl tak strašně důležitá a její kultivace je nezbytná, abychom dokázali ovládat japonský meč. Samozřejmě to můžeme říct jako metaforu úplně na cokoliv, například na technologie.
Karel:
Ano, samozřejmě, umělá inteligence je dnes nástroj. Je to dobrý sluha, ale špatný pán.
Jakub:
Jak jsem postřehl v některých odbornějších věcech, například ohledně japonských mečů, tak je to takový génius průměrnosti, ale zatím má ještě velké tendence vymýšlet si.
Karel:
To rozhodně má. Není to nic jiného než výpočet, který chytře zpracuje všechna data. Je překvapivé, jak je to efektivní a věří tomu všichni odborníci. Ale pořád to není nic jiného než výpočet. Proto říkat tomu inteligence je už samo o sobě zavádějící.
Jakub:
Přesně tak. Při jednom rozhovoru poprosila paní redaktorka umělou inteligenci, aby napsala haiku. Ta haiku byla velice chatrná, a tak jsem si oddechl, že nám ještě nevládne stroj. Začnu se bát, až umělá inteligence začne psát kvalitní poezii, ale to zatím nehrozí.
Karel:
Možná bych se toho ani tak úplně nebál. Umělá inteligence může být dovedena do takové míry, že bude schopna dobře kombinovat. Ale co umělá inteligence nikdy nepřinese, je novátorství. My jako lidé budeme mít pořád navíc v tom, že jsme schopni vytvářet nové věci. Naopak výpočet může být jen to, co už je. A to je svým způsobem vlastně dobré, že se odstraní průměrnost. Protože průměrnost zmizí, tu umělá inteligence přebije. Ale novátorství a lidská kreativita, to je největší hodnota.Jakub:Tak to by samozřejmě bylo vynikající.
Jak meč spojuje sílu, moudrost a krásu
Karel:
Meče jsou také nádherný symbol. Samozřejmě to není jen nástroj, ale i duchovní symbol. Mohl bys nám k tomu něco říct?
Jakub:
Ve všech možných kulturách, a samozřejmě i v té japonské, je meč jednou ze tří císařských insignií – vedle klenotu magatama a zrcadla. Dnešní interpretace říká, že meč symbolizuje odvahu, magatama lidumilnost a zrcadlo moudrost. Takže moudrost, síla a krása, jak je to třeba v některých západních filozofiích, je velice podobné tomuto archaickému tradičnímu vnímání meče ve starém Japonsku.
Zároveň byl meč vnímán jako ochrana před zlými silami. Když se provádělo harai, odhánění zlých sil, občas se cvičilo s mečem. Když se narodilo dítě, dostalo dýku, které se říkalo mamori gatana, aby odháněla zlé síly. A když někdo zemřel, položili mu povytažený meč na hruď, aby to také odhánělo zlé síly, které by měly tendenci vstoupit do mrtvého těla. Tomu se říkalo makura gatana.
Japonský meč je fascinující předmět, kterým se můžeme zabývat z mnoha úhlů pohledu. Od technologického, protože se vyrábí naprosto fantastickou formou svářkového damašku s parciálním kalením, po kunsthistorický, jelikož mečové příslušenství má často velice vysokou uměleckou hodnotu. V podstatě i samotný meč je v současnosti brán jako budžucu token, tedy umělecký meč. Na Dálném východě totiž není rozdíl mezi vysokým a nízkým uměním. Čajová miska tam může být stejné umění jako obraz nebo socha. A meč je samozřejmě stejné umění jako třeba nějaký skalní reliéf.
Jak trénovat každý den a nezničit si tělo
Karel:
Jaká je tvoje denní náplň? Máš nějaké rituály, které jsou pro tebe důležité?
Jakub:
Rituály jsou určitě důležité a pro mě je samozřejmě velkým rituálem každodenní trénink. Cvičím s různými zbraněmi, a když člověk cvičí rozumně, je to i zdraví prospěšné. Když ale cvičí nerozumně, může se to vymstít. To se mi taky podařilo. Chystal jsem se na mistrovství světa ve vrhání nožem a trénoval jsem asi hodinu a půl denně za jakéhokoliv počasí. Navíc jsem cvičil špatně, což jsem tenkrát nevěděl, a moc jsem používal sílu. Udělal jsem si rupturu manžety rotátorů. Takže pak na mistrovství světa jsem házel druhou rukou a z těch 149 soutěžících v kategorii no-spin na tři metry na přesnost jsem byl devátý, což není špatné. V každém případě je to ale memento, aby člověk trénoval intenzivně, ale zároveň s rozumem.
Karel:
Ale zároveň vnímám, že to, co určitě dává smysl, je nějaká rovnováha a, řekněme, obourukost, tedy že člověk má propojené hemisféry. Ty trénuješ oběma rukama?
Jakub:
Je to tak. Sám to jako sportovec znáš. Kdybych zvedal činku jenom jednou rukou, udělala by se mi svalová dysbalance. Teď jsem se bavil s kamarádem karatistou velice vysokého technického stupně, který se zamlada věnoval judu, ale už jen čistě sportovnímu. Pak zjistil, že má jednu část těla o 30 procent silnější než druhou, tak raději přešel na karate.
Karel:
Sám to vnímám tak, že symetrický sport je hodně důležitý. A sporty, které nejsou symetrické, musí člověk intenzivně kompenzovat, aby si nezničil zdraví.
Jakub:
A hlavně mám v dódžó vynikajícího kamaráda Jeníka Plechatého. Kromě toho, že se věnuje meči, také trénuje MMA. Myslím, že oddíl, ve kterém trénuje, není dobrý, protože vždycky říká: „Přišel jsem z tréninku a tady mi vykloubili tohle.“
Nedávno u nás byl velice vzácný přítel, mistr Matsuba Ichiro. Je to mečíř s nejvyšším mistrovským stupněm Mukansa. Desetkrát vyhrál celou japonskou soutěž v kování mečů, což je nejvyšší stupeň, jaký mečíř může mít. Zároveň je velmistr stylu Jiki Shinkage-ryū japonského šermu, a to na zcela nevídané úrovni. K tomu má 6. dan v aikido.
Právě jsme se s tímto kamarádem a mistrem Matsubou bavili. Říkali jsme: „Cvič tak, ať tě to udržuje zdravého, ne ať tě to poškozuje.“ Mistr Matsuba k tomu dodal: „Máme na zemi možnost žít třeba 70 let. Nebyla by škoda z těch 70 let chodit 50 let a říkat: Tady mě bolí, tady mě píchá…?“ Proto je lepší cvičit tak, aby se člověk nepoškozoval a ve snaze o nějaký výkon si nezničil zdraví.
Jak žít dlouho a přitom kvalitně
Karel:Já bych možná malinko nesouhlasil s tím potenciálem, jak dlouho tady můžeme žít.
Jakub:
Můžeme tu žít třeba i sto let a víc.
Karel:
Věřím, že i víc. Záleží na tom, jak se člověk udržuje.
Jakub:
Je to možné, ale Dalajláma se nechal slyšet, že by se při troše štěstí chtěl dožít až 130 let. Jde ale o kvalitu života a je tam i více různých aspektů. Marcus Aurelius ve svých Hovorech k sobě říká, že smrtí se vesmír omlazuje. Třeba Japonsko, což je úžasná země, má teď obrovský problém – třetina populace je nad 65 let věku, což je jako těkající demografická atomová bomba. Tyto problémy má samozřejmě více zemí. Japonsko má 1,1 dítěte na rodinu, my Češi jsme na tom trochu líp a i Jihokorejci mají 0,9 dítěte na rodinu. To už je strašný průšvih. Takže samotné stárnutí a priori není nutně absolutní výhoda.
Karel:
To určitě není. Záleží, jaké stárnutí. Pokud je to proces získávání moudrosti a zkušeností, přičemž člověk zároveň nedegraduje po fyzické stránce ani v jiných ohledech, pak věřím, že to může být spíše mládnutí než stárnutí.
Jakub:
Přesně tak. Proto jsou vynikající disciplíny jako tai chi. Když se tomu člověk věnuje rozumně, zvyšuje to kvalitu jeho života a oddaluje stárnutí. Mám skvělou kamarádku Martinu Slabou, vicemistryni světa v tai chi a dvanáctinásobnou mistryni Evropy. Ona je člověk, ze kterého přímo vyzařuje pozitivní energie.
Je to drobná mladá dáma, je jí kolem třiceti, ale je to jedna z největších bojovnic, které znám – trénuje třeba i osm hodin denně. Je laskavá, má smysl pro humor… Mistr bojových umění tedy nemusí být jen svalnaté, plešaté individuum se zamračeným výrazem a výhružně cvakajícími zuby. Podstata je v něčem jiném.
Karel:
Já bych naopak řekl, že skutečný mistr má úsměv na tváři.
Jakub:
Je pravda, že jsem měl to potěšení setkat se s opravdu velkými mistry bojových umění. Nedávno tu byl například Naka Sensei, legenda karate, který hrál ve filmu Kuroobi. Už jsem zmiňoval Matsubu Senseie, ale i tady v Čechách jsou fantastičtí lidé, třeba Vláďa Budín, který má 6. dan v Shotokan karate. Je to tak pozitivní a pohodový člověk, že vždycky mám radost, když ho potkám. A samozřejmě takových lidí je víc i v evropském šermu.
Je velkým, možná největším dobrodiním bojových umění, že člověk má možnost se s takovými kvalitními lidmi setkávat. Vezměte si třeba Pavla Černého v obranné střelbě – to je nesmírně meditativní záležitost, což si lidé vůbec neuvědomují. Nebo legionář Stanislav Gazdik. To jsou lidé, kteří to mají v hlavě srovnané a kteří mohou člověka obrovsky inspirovat.
Jak se stát mistrem a žít život ve cti
Karel:
Možná bys řekl svůj návod, jak se přiblížit tomu mistrovství, jakou cestou jít. Jedna z těch věcí je určitě to krásné přísloví: „Sedmkrát upadneš, osmkrát vstaň.“ To je vlastně základ síly. Pak je to ale také uvolnění mysli a dosažení rovnováhy.
Jakub:
Japonské přísloví říká nanakorobi yaoki. A to je právě o té vytrvalosti, jak jsme se bavili. Vytrvalost je někdy mnohem – nebo skoro bych řekl – téměř vždy víc než talent. Na své cestě občas můžeme upadnout. Já jsem si například zničil rameno. Bylo to tak, že jsem tu ruku zvedl sotva pár centimetrů. Pro spoustu lidí by to bylo samozřejmě ideální řešení: „Tak teď s tím přestanu.“ Ale já jsem si řekl, že ne, a začal jsem trénovat druhou rukou. To je samozřejmě jen legrační příměr.
Další z úžasných lidí, kterých si nesmírně vážím, je kamarád David Drahonínský, paralympionik. Vyhrál pět medailí na paralympiádách v lukostřelbě. Byl to sportovec, věnoval se taekwondo a potom, v nějakých čtrnácti letech, náměsíčný spadl, poranil si páteř a zůstal na vozíčku. Místo toho, aby to vzdal, začal se věnovat lukostřelbě. Dnes může inspirovat spoustu zdravých sportovců a já ho beru jako jednoho z největších bojovníků, které znám. Takže být bojovníkem opravdu není jen o fyzické stránce, ale je to všechno tady – v hlavě.
Karel:Ne, určitě to je v hlavě. Je to síla a vytrvalost. Zároveň vnímám, že je důležitá schopnost oprostit se od myšlenek a dostat se do takzvaného flow nebo se otevřít čchi.
Jakub:
V bojových uměních existuje důležitý výraz zanshin, což je koncentrace, a pak hoshin, uvolnění této koncentrace. Myslím, že v některých disciplínách, a nemusí to být jen bojová umění – třeba bojová střelba nebo lukostřelba, o kterých jsme se bavili, a určitě i práce s japonským mečem – musíme propojit dva zdánlivé protiklady. Jedná se o naprostou uvolněnost a zároveň obrovskou koncentraci. Dostat se do tohoto stavu není vůbec jednoduché. Hlava to sice pochopí hned, ale aby to pochopilo i tělo, to chce pracovat, pracovat, pracovat.
Karel:
Přesně tak, aby naše hlava, konkrétně čelní lalok, tyto procesy neblokovala, protože tato část mozku stojí za pomalejším myšlením.
Jakub:
Teprve když techniku dokonale zvládneme, protože jsme ji dělali milionkrát, pak může přijít spontánnost a uvolněnost. Samozřejmě všichni by chtěli mít spontánnost hned, ale bohužel pravá, kvalitní spontánnost není bez disciplíny.
Jak říká velice pravdivé mexické přísloví: „Vezmi si, co chceš, a zaplať.“ To znamená, že pokud chci dosáhnout mistrovství v něčem, musím makat. Klávesové zkratky neexistují. Pokud jsme si ale vybrali kvalitní téma pro svůj seberozvoj, na konci bude výhra.
Karel:
Věřím, že základní samurajská hodnota je život ve cti. Dnes vnímám, že život ve cti je vůbec základní princip, aby celý život byl smysluplný.
Jakub:
Zase dám příklad. Tady v Čechách byli supergauneři, kteří rozkrádali miliardy, chodili si po ulicích a všem se smáli do tváře. V Japonsku se ale stal případ, kdy nějaký hoch, paranoidní schizofrenik (měl diagnózu, za kterou v podstatě nemohl), zabil dítě. Otec tohoto mladistvého vraha, aby se omluvil společnosti za to, že jeho syn spáchal takový zločin, spáchal sebevraždu – omluvil se tak. V Japonsku je tedy čest extrémně důležitým kulturním fenoménem.
Jak jsem ale poznamenal, cokoliv se dá zneužít. Když se toho chopí nějaký rozumbrada. Zneužít se dá i čest. Příkladem je Zákon na ochranu německé cti a krve. To je „čest“, která s opravdovou ctí nemá nic společného. Mír je zneužitelný. Spousta lidí volá po míru, říká, že mír je nade vše, a navrhuje „kamarádit se s Putinem“ – což je strašné. Láska je zneužitelná; někdo předstírá lásku, aby z toho získal nějakou výhodu.
Vracíme se tedy zpátky k autenticitě. Můj oblíbený Konfucius říká, že nejdůležitější ze všeho je náprava pojmů. To znamená, že čest je čest, mír je mír… Tedy neplést si mír s imitací míru.
Proč není svoboda zadarmo
Karel:
Jak jsi zmínil na začátku, aby jednotlivé principy a hodnoty byly správné, musí být pospolu. Řekne-li se pouze jedna věc, bez dalších dimenzí, může se to zvrhnout.
Jakub:
Spravedlnost se zvrhne v tyranii. A humanita bez spravedlnosti… to je, jako když rozmazluji své dítě, protože mu plním, co mu na očích vidím, ale ve skutečnosti mu tím škodím.
Karel:
V podstatě by se dalo říct, že spravedlivé je, když každý člověk ráno dostane ránu do hlavy – to je spravedlivé, protože se to stane všem stejně. Ale to je samozřejmě nesmysl. Takže právě propojení principů a hodnot je ten soulad, smysluplný život. Další klíčová hodnota, kterou v japonské kultuře nevidím až tolik, je za mě hodnota svobody.
Jakub:
Ono je to zase trošičku složitější. Kdybychom se na to podívali třeba politicky, tak když člověk v Japonsku splní své povinnosti, může si dělat, co chce. Proto jsou tam i všelijaké subkultury otaku a tak dále, které zpětně mohou inspirovat i globální popkulturu. Člověk ale musí splnit své povinnosti. Splnit tyto povinnosti může být v Japonsku mnohem náročnější než tady, proto je tam například mnohem větší sebevražednost než tady. Hraje v tom roli více faktorů, protože tlak společnosti na jednotlivce je mnohem větší. Jak říká to přísloví: „Vezmi si, co chceš, a zaplať.“
Teď je ale otázka, co je svoboda, jak bychom ji definovali, že? Japonsko je moderní demokratická země se vším, co to obnáší – je tam spíše jiný problém, a to obrovský tlak na výkon. Když jsem se díval na nějaký subjektivní seznam vnímání pocitu štěstí, tak my Češi jsme na tom velmi dobře, zatímco Japonci ne, ti jsou nešťastní, protože se snaží dosáhnout nějaké dokonalosti, která je nedosažitelná. Jak říkal Buddha Šákjamuni: „Když je struna příliš povolená, nevydá žádný tón, a když je příliš napnutá, tak praskne.“ To chce najít tu zlatou střední cestu. Když jsem zbytečně trénoval před mistrovstvím světa, tak struna praskla a bylo to špatně. Takže je třeba najít ekvilibrium, stále hledat, občas se mýlit, ale neustále na sobě pracovat. A při troše štěstí se někam posuneme.
Karel:
A k tréninku… co bys doporučil lidem, kteří chtějí žít kvalitní život? Jak moc času a pozornosti tomu věnovat? Třikrát týdně dvě hodiny, kde je hranice?
Jakub:
Existuje terminus technicus sekai dódžó, což znamená, že celý svět je místo pro seberozvoj. Teď je otázka, co ten člověk hledá, i třeba jen v ohledu bojových umění. A zase neznamená to, že jedna cesta je správná a druhá špatná. Jak říkal Buddha Šákjamuni: „Není možno chytit ptáka do sítě o jednom oku.“ To neznamená, že když my třeba v našem dódžó trénujeme tradičně, začínali jsme s tisíci seky, což v současném Japonsku málo dódžó trénuje, že ten náš ultra tradicionalistický přístup je ten správný a ostatní jsou špatné. Někdo trénuje bojová umění tak, jako se snažíme my – něco jako autentická interpretace v barokní vážné hudbě. Ale zase někdo to dělá jako zdravotní cvičení, což je taky dobrá motivace. Někdo to dělá, aby se setkal s kvalitními lidmi, což je stále dobrá motivace. Takže každý si musí najít to, co hledá, a když to bude hledat dostatečně dlouho, tak to najde.
Proč být sám sebou znamená jít někdy proti všem
Karel:
Věřím, že se shodneme na tom, že věrnost vlastnímu přesvědčení je nějakým způsobem základem. Nepodléhat vnějším vlivům, prostě být autentický, být sám sebou, nenechat se ubít. A v tom je ta síla – trénink, duševní i fyzická rovnováha, která ti umožní obstát.
Jakub:
A zároveň se samozřejmě nenechat ovlivnit mainstreamem. To je takové to sapere aude. Měj odvahu používat svůj rozum, jak říká Kant. A má pravdu. To stejné říkají i buddhistické sútry: když všichni jednají špatně, neznamená to, že já musím jednat špatně. Když všichni lžou, neznamená to, že já musím lhát. Máme obrovskou svobodu v rozhodování. A ne všichni chápou, že nemusí nutně jít s tím středním proudem. Protože jak říká indické přísloví, „s proudem umí plavat i leklá ryba“.
Karel:
Takže určitě má smysl i riskovat nepochopení a jít proti mainstreamu.
Jakub:
Je to nutné, protože kdo posouvá vývoj? To jsou ti, co jdou proti proudu. S tím, že samozřejmě kdykoli je riziko, že se nám to nepovede. Ale zase další přísloví říká, že je lepší zapálit svíčku než proklínat tmu. S tím hluboce souhlasím. Zase můj oblíbený Konfucius říká, že „malý člověk hledá svůj prospěch, zatímco ušlechtilý člověk hledá obecné dobro“. Máme svobodu, můžeme si vybrat, zda budeme malý člověk, nebo zda budeme tím humánním, ušlechtilým člověkem.
Karel:
Ano. A v dalším kroku bych dokonce řekl, že hledání kolektivního dobra je to nejlepší i pro osobní dobro.
Jakub:
Může být. To je v podstatě rozhodnutí. Je to strašně archetypální ve všech možných náboženstvích, například z antického světa: maličký Héraklés jako dítě pase ovečky a přijde za ním Rozkoš a Ctnost a říkají: „Vyber si.“ Rozkoš říká: „Když si vybereš mě, nebudeš celý život hladovět, nebudeš žíznit, budeš spát na měkkých polštářích, budeš pít jen ta nejlepší vína a tak dále.“ A Ctnost říká: „Když si vybereš mě, čeká tě krev, pot a slzy. Ale něco po tobě zbyde.“
Teď je otázka, co je smyslem naší existence. Já si myslím, že ke stáru to je, aby po nás něco pozitivního zbylo. Protože zase ten mainstream se nám snaží tvrdit, že čím jsme větší konzument, tím jsme nějak lidsky kvalitnější. Ale v čem jsem kvalitnější, když jezdím v drahém autě, mám drahý mobil? V ničem. Jsem kvalitní člověk tím, že jsem kvalitní člověk, to znamená, že se snažím plnit své povinnosti vůči svým bližním a vůči společnosti. V tom je, myslím, ta skutečná hodnota, a ne v tom, jestli jezdím v bentley nebo lamborghini.
Karel:
Naprosto souhlasím. Možná bych dodal, že v konečném důsledku je člověk šťastnější, když si podrží svou sílu a integritu. To platí i v případě, že se ocitne v rozporu nebo musí projít utrpením. Nakonec totiž dospěje k důležitému poznání.
Jakub:
Sokrates vypil bolehlav, i když mohl bezpečně odejít. Mistr Jan Hus také mohl odvolat, ale neodvolal…
Karel:
Ano, a ten smysl je v dějinách, v historiích, v kolektivním vědomí. A to je to nejvíc. To, co vnímám jako obrovský problém dnešní společnosti, hlavně západní civilizace, jsou takzvané jistoty. Neustálé volání po jistotách, že chceme mít jistoty a každý má právo na jakékoli jistoty všeho, to je podle mě totální degenerace.
Jakub:
Hlavně je to takový velký mýtus a mantra populistů, že „všichni mají nárok na všechno“. To tak ale není. Z čeho mi vyskakují plomby ze zubů, je, když slyším o nějakém nepodmíněném příjmu, že pak lidé budou mít nepodmíněný příjem a budou moct růst. Tak to nefunguje. Takhle by třeba rostl jen jeden člověk ze sta, který by začal studovat latinu nebo filozofii. Devadesát devět lidí ze sta by se bohužel věnovalo bouřlivému životu.
Karel:
To je teorie nepodmíněného příjmu. Já ale tvrdím, že nepodmíněný příjem musí být podmíněný. Pokud je společnost bohatá a jsme díky technologiím schopni dosáhnout toho, že nemusíme trpět hlady a každý může mít základní materiální potřeby, pak ať je minimální základní příjem. Ten by však měl být podmíněný tím, že člověk projevuje nějakou aktivitu. To znamená, že pokud chci nějaký dodatečný příjem, musím v nějakém smyslu prokázat, že cvičím, trénuji, dělám umění nebo se rozvíjím.
Jakub:
Funkce dělá orgán. A pokud funkce není, orgán atrofuje. Rousseau říká, že svoboda je jako silné víno, které silné povahy posiluje a slabé ničí, ale ve skutečnosti většina povah je slabých. Jít proti proudu není svoboda.
Opět se tu objevuje teze o „statusu umělce“, že by člověk měl dostávat peníze, protože má jakýsi pomyslný status umělce. Evoluce, která probíhá bojem, však akcentuje kvalitu. V okamžiku, kdy z umělce uděláme objekt v zoologické zahradě, kde soupeřit nemusí, začne vytvářet plytké věci. Jen to, že se někdo označí za umělce, z něj umělce neudělá.
Karel:
V podstatě ano, je to opět Jin a Jang, věčná rovnováha, kdy i boj musí být. Vnímám, že možná naším cílem a posláním lidské společnosti může být přibližování se optimu. Optimu v tom, jak moc člověk musí vyvíjet úsilí, musí jít „na dřeň“, ale zároveň aby to bylo co nejvíce humánní.
Jakub:
Zase je to taková zlatá střední cesta bez extrémů. Chvála nebesům, teď už jsme se ve střední Evropě dostali do stavu, že tu nikdo nehladoví. Ale pouhý blahobyt ještě žádnou společnost do nebes nepřivedl. Pouhý blahobyt znamená degeneraci.
Proč děti potřebují hranice a ne svobodu bez odpovědnosti
Karel:
Takže to, co já vnímám, a opět, cesty mohou být různé – každý ať si vybere – je, že je důležité, aby každý měl nějakou činnost, kde musí vyvíjet úsilí, kde se takzvaně nadře. Ať už je to sport, kde prostě maká, nebo umění, do kterého se ponoří. V tom je život naplněný. A já věřím, že právě tohle je důležité učit naše děti.
Jakub:
Jsem velký nepříznivec takzvané bezstresové výchovy, že nebudeme děti vychovávat, protože samy vědí nejlépe, co je dobré. To už svého času zkoušel, myslím, kníže Tolstoj na synech svých mužiků, když je chtěl učit podle Rousseauovy metody, že si budou moct dělat, co budou chtít, a tím se učit. A tak to nefunguje.
Právě si myslím, že tyhle populistické záležitosti naprosto ignorují empirickou tisíciletou zkušenost lidstva, která už to zkoušela, aby dospěla k poznání, že to nefunguje. A znova a znova budeme opakovat stejnou chybu, což je podle mě zbytečné plýtvání.
Karel:
Existují takzvané svobodné školy, které jdou daleko v této filozofii. Otázkou je, do jaké míry a jakým způsobem. V některých aspektech je totiž dobré svobodu nabídnout, ale jak to udělat? Jak nabídnout svobodu, možnost výběru, aby dítě dokázalo najít svou skutečnou náplň, to, čemu se chce věnovat?
Jakub:
Je to strašně jednoduché. Když máme třeba nějakého domácího mazlíčka, viděl jsem náhodou v televizi epizodu, kde člověk vysvětloval, jak zvířátka vychovávat. Kočička nás bezdůvodně napadá, dělá si, co chce, a my jsme z toho celí nešťastní. Expert tam říkal: „To je jasné, protože je nutné zvířeti vytyčit mantinely, dát mu takzvaný morál, říct mu, co může a co nemůže.“
Stejně jako u zvířat, i u dětí je to vždycky rodič, případně učitel, kdo má na rozdíl od dítěte zkušenosti a říká: „Tohle je dobré, tohle je špatné, tohle můžeš, tohle nemůžeš.“ Pokud tohle nějakým způsobem dáme stranou, vytvoříme sobce, který si myslí, že je střed vesmíru, ale pak samozřejmě ten náraz s realitou společnosti bude špatný.
Když Greta poučovala vrcholné politiky a univerzitní profesory, říkal jsem si: „Co to je?“ Tenhle člověk ničeho nedosáhl a nemá soudnost. A to, že jí ti nešťastníci tleskají, je špatně. Protože moudrost vzrůstá s věkem. To není něco, co máme nadělené od narození. Na podkladě zkušeností si občas „rozbijeme hubu“, přehodnocujeme své vnímání světa a okolí a dozráváme k tomu. Takže dítě by mělo být nějakým způsobem formováno školou a samozřejmě rodiči, ale ne tím, že si bude moct dělat, co bude chtít. To je pak imitace výchovy, ne skutečná výchova.
V Japonsku se děti ve školách učí zdvořilost, učí se uklízet po sobě a takové ty základní věci. Možná proto jsou Japonci tak strašně zdvořilí, čestní, pracovití, protože už od nejnižších pater školství mají senzační vedení.Karel:Můj přístup je takový, že se dětem snažím dát svobodu, ale zároveň jsou pevné hranice. Tam nedělám kompromisy.Jakub:
A viděl jsem to včera, jak jsme dělali čaj, synek tam nosil čajové šálky. Říkal jsem si: „Dobře vychované dítě.“
Karel:
A to si našel sám.
Jakub:
Ale to, že si to našel sám a už instinktivně jednal správně, je zase důsledek toho, že jsi ho dobře vychoval.
Karel:
Děkuji. Zároveň vnímám, že je pro děti dneska velmi důležité dát jim možnost najít sílu a odvahu. Já třeba s dětmi lezu na skálu, lezu s nimi po stromech…
Jakub:
Určitě, naprosto souhlasím. Myslím, že obrovská tragédie spočívá v tom, že rodiče v tom takzvaném boji o zrno nemají na děti čas. Místo toho, aby je vychovávali sami, nechávají je vychovávat internetem a TikTokem a těmito v podstatě bezcennými věcmi. Děti pak žijí v matrixu, v tom virtuálním světě, místo toho, aby žily v reálném světě – aby lezly po skalách a dělaly to, co jsme dělali jako děcka.
Proto je to určitě jeden z momentů, kdy by se lidé měli zamyslet a pokusit se to zvrátit. Myslím si totiž, že to, že děti žijí ve virtuálním světě místo skutečného, povede k tomu, že budou mít problémy v reálném světě. To platí i v dospělosti a samozřejmě i v Japonsku.
Extrémem jsou pak takzvaní hikikomori, kdy má někdo takovou paniku ze společnosti, že třeba celý svůj život stráví jen v jednom pokoji a odmítá vyjít ven.
V Japonsku se samozřejmě říkalo, že lvíčci karašiši svrhávají své děti ze skály, aby je vzdělávali a vychovávali. U tebe je samozřejmě výhoda, že své děti ze skály neshazuješ, ale učíš je lézt. A to je určitě dobrá dovednost, která se může v životě hodit. A to nejen pro lezení na skály, ale i obecně.
Karel:
Ano. Já si samozřejmě uvědomuji, že my třeba máme výhodu, ale pro běžného člověka je to těžké, protože musí do práce. A jak se potom dětem věnovat? To je vůbec problém nastavení toho matrixu, problém nastavení společnosti. Vnímám totiž, že dobrá cesta pro budoucnost je, aby lidé dokázali žít více komunitně. To znamená, že děti mohou být spolu a může být jeden, dva dospělí, kteří se o ně starají. A vlastně takhle mohou nějakým způsobem „cirkulovat“. Moderní společnost to šíleně rozdělila a ten systém je potom těžko funkční a problematický.
Jakub:
Evolučně vlastně vzniklo nějaké školství. Teď všichni moji přátelé, co jsou učitelé a pedagogové na všech možných úrovních, strašně nadávají na inkluzi. Problém je v tom, že se celá skupina přizpůsobí tempu toho nejpomalejšího. Tím celá společnost ztrácí. To jsou zase nějaké nešťastné populistické podněty, které vytvářejí lidé bez zdravého selského rozumu. A bohužel to není dobré.
Problém je i antiautoritativní přístup k výuce. Můj kamarád přednáší na Akademii výtvarných umění a říká, že tam studenti chtějí, aby je pedagog bavil, ale nedej bože, aby po nich něco chtěl. Vize je, že se tam studenti vzájemně vzdělávají tím, že spolu vedou pseudofilozofické diskuze. Kamarád ale říkal, že největší problém je, že to ztrácí řemeslnost. Pak se nemůžeme divit, že současné výtvarné umění – neříkám, že vždycky – ztrácí jak obsah, tak formu.
V minulosti byla v Evropě třeba nějaká židovsko-křesťanská a antická tradice a historie. Ale co berou současní výtvarníci jako námět pro svou tvorbu? Většinou něco epigonují a není v tom nic původního, nic hezkého. A samozřejmě kromě obsahu je tu forma. Pokud neumím dobře kreslit, malovat, budu dělat jen nějaké výkřiky a pózy. A to je slabé.
Jsou samozřejmě výjimky. Můj vynikající kamarád Jiří Straka, původně sinolog, který pak vystudoval pekingskou Centrální akademii a v současnosti tam jako profesor učí Číňany tradiční tušovou malbu, je jedním z nemnoha příkladů toho, že ne všichni jdou s tímto špatným mainstreamem. Jdou svou cestou a vytvářejí velkou kvalitu. Teď bude mít vernisáž v Pellého Ville 30. září, takže tě co nejzdvořileji zvu.
Jak zachovat svobodu v době populismu a nátlaku
Karel:
Vnímám, že problémy, o kterých hovoříme – tedy druh degenerace společnosti, větší plytkost a podobně – se možná vyřeší samy tím, co se děje. V západní civilizaci totiž probíhá jistý kolaps a budeme asi čelit problémům jako výpadky logistiky, elektrických proudů a tak dále.
Jakub:
Je to tak, nemůžu se zbavit smutného pocitu, že teď, v rámci Evropské unie, ale nejen tam, proběhla minimálně dekáda velmi špatných politiků. Ti si kupovali voliče sociálními výhodami a řešili pseudoproblémy místo těch skutečných. Řešili jsme toalety pro padesát pohlaví a neřešili důchodové reformy. Neřešili jsme, že když nebudeme zbrojit, dodáváme tím sebevědomí různým přespolním despociím, které samozřejmě zbrojí a nemají nás rády. Teď je dobré vrátit se zpátky na zem, k cestě zdravého selského rozumu, a řešit ty skutečné problémy, i když to není tak populární.
Karel:
Obávám se, že politický systém toho není schopný. Ta cesta je spíš tlak zdola, kdy se lidé musí probudit jako jednotlivci a začít víc spolupracovat komunitně. Vnímám, že stát přestává fungovat, politika ztratila důvěru, takže systém fungování, řízení a nějaké spolupráce musí začít odspodu.
Jakub:
Nejlepší je vždycky, když člověk začne sám u sebe, případně v komunitě lidí kolem sebe. Přes všechny výhrady jsem stoupenec demokracie. Demokracie totiž mění to, co je špatně, sice třeba příliš pozdě, ale bez prolití krve. Kdyby neexistovala zastupitelská demokracie, spousta velmi špatných prezidentů by vládla desetiletí a napáchala by více škod, než když se po jejich volebním období někdo chytne za hlavu a zvolí někoho jiného. Putin je už kolikáté funkční období, a pokud ho někdo neumlátí sekerou, tak bude vládnout, dokud nezemře.
Karel:
Já bych spíš řekl, že to je nějaká svobodná společnost s rovným přístupem k příležitostem. Zastupitelská demokracie má totiž své slabiny. Je otázka, jak to technicky provést. Mělo by to být v duchu demokracie, tedy rovnoprávnosti a svobody, ale jak toho dosáhnout? Podle mého přesvědčení je například systém politických stran už zastaralý a lidé by měli volit přímo jednotlivce a mít týmovou zodpovědnost.
Jakub:
Naprosto souhlasím, protože když slyším slovo „strana“, nedůvěřuji tomu. Strana je jen nádoba a lidé uvnitř jsou jako čaj. To, že je nádoba hezká, zdaleka neznamená, že čaj uvnitř bude kvalitní. Proto jsem se vždy, když jsem volil, snažil vybrat osobnosti, které jsou důvěryhodné a které považuji za čestné a kvalitní lidi.
Karel:
A to je samozřejmě důvod, proč bych zmínil systém D21, kde se volí přímo lidé a kde je přímá odpovědnost. Tento systém přináší konsenzus a potřebu společnost propojovat, nikoli rozdělovat. Problém politických stran a způsobu voleb je právě v tom, že rozdělují společnost a vyplatí se v nich štvát lidi proti sobě, což podporuje populismus a extremismus. Věřím ale, že si dnes stále více lidí tuto skutečnost uvědomuje a získává vůči tomu jistou odolnost. Doufám, že tohoto cíle dosáhneme dříve, než bude příliš pozdě.
Jakub:
Určitě. V ideálním případě by to takto mohlo fungovat.
Karel:
Můj velký aktuální projekt nazývám Archa 21, Archa 21. století. Jde v něm jednak o to, že musíme reflektovat to, čím jsme prošli, a to platí obecně. Musíme se umět učit z historie a nezapomenout naše zkušenosti. Nesnažit se zamést nepohodlné věci pod koberec a předstírat, že neexistují.
Jakub:
To je Eliade, to je ten věčný návrat. Historie se neustále opakuje. Řešení je tedy toto: Buď odvážný, používej svého rozumu. A stůj si za svou vizí bez ohledu na to, co říká mainstream.
Karel:
A opět se dostáváme k tomu vnitřnímu nastavení té cti, že se člověk nenechá zmanipulovat nebo uplatit tím mainstreamem, aby vypadal hezky.
Jakub:
K tomu zacituji svého oblíbeného Konfucia, velkého mistra, kterého mám ve velké úctě: „Borovice po celý rok nemění svou barvu a stejně tak ušlechtilý člověk nemění svůj názor, pokud je o něm skutečně přesvědčený.“ Zase jsme u té autenticity.
Karel:
Zároveň je to ale ta otevřenost, že se člověk samozřejmě může mýlit. Musí to být ale upřímné, že dojdu k nějakému poznání a případně ten názor změním.
Jakub:
To je takové to Sokratovo „vím, že nic nevím, pouč mě“. Pokud člověk není dogmatický blb, tak se nechá poučit. A touto metodou dialogu se vlastně dostává k hlubšímu poznání.
Karel:
Myslím, že jsme došli ke krásnému filozofickému závěru. Možná nám ještě pověz, kde tě můžeme najít a kde se můžeme připojit ke tvojí cestě.
Jakub:
Mám stránky www.jakubzeman.cz, tak kdyby vás to zajímalo, podívejte se. Zároveň 21. září chystám alternativní Ikigai fest v Beachklubu Ládví. Bude to hodně o čaji, budou tam bojová umění, tai chi, jóga a tak dále. Kdyby vás takové věci těšily, srdečně vás zvu. Moc děkuji za pozvání, moc hezky jsme si popovídali a přeji všechno dobré.
Comments