Jak být šťastný i ve vězení: Josef Šálek o vnitřní svobodě, rekordech a cestě z komfortní zóny
- MARWEA Account
- 21. 7.
- Minut čtení: 26
„Mým povoláním je být šťastný a posláním inspirovat k tomu druhé.“ Tato slova Josefa „Josky“ Šálka zní možná jako klišé. Ale když je říká člověk, který překonal závislosti, strachy, zdravotní problémy, pobyt ve vězení i devítihodinový plank, zní úplně jinak.
Když jsem přemýšlel, koho si pozvat jako prvního hosta do podcastu Talks 21, měl jsem jasno. Joska je pro mě zosobněním toho, že limity máme často jen v hlavě a že i v těch nejtvrdších podmínkách si můžeme udržet svobodu a radost ze života. Povídali jsme si o bolesti, výzvách, o tom, jak pracovat s vlastní pozorností, ale i o tom, proč někdy stačí se jen rozběhnout.
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
Proč štěstí nehledat venku, ale uvnitř nás
Karel:
Milí přátelé, vítám vás u sledování prvního dílu série podcastu Talks 21. Každé tři týdny si budu zvát výjimečnou osobnost a mým prvním hostem je držitel hned tří rekordů zapsaných v Guinnessově knize rekordů – Joska Šálek.
Josef:
Ahoj Karle, děkuju za pozvání. Ahoj a krásný den všem.
Karel:
Josef Šálek je motivátor a kouč v oblastech zdravého životního stylu, zvládání zátěžových situací, strachů a především silného mentálního nastavení. Sám říká, že jeho povoláním je být šťastný a posláním inspirovat k tomu druhé. Pepo, to je krásné povolání a krásné poslání. Můžeš nám možná přiblížit, jak jsi k tomu došel, jak ses stal držitelem hned tří rekordů? Protože já vím, že tvoje cesta byla spletitá a věřím, že v ní mnoho diváků může nalézt inspiraci a poučení.
Josef:
Já bych možná nejdřív navázal na to, jak jsi představil mé povoláním a posláním a jak jsem si k tomu došel. Až pak navážu na ty rekordy.
Já jsem byl dříve nastavený tak, že štěstí je někde mimo mě. To znamená, že jsem ho hledal vztazích, vždycky u té druhé osoby nebo v profesi, v práci a v tom naplnění z ní.
Stále jsem ho hledal mimo sebe, a tím pádem jsem si štěstí podmiňoval. Můžu být šťastný jenom, když mi to bude fungovat v rámci těch okolností kolem, které budou ideální.
A ono to dlouhodobě nefungovalo. Já byl pořád nešťastný, protože – jak říkám – nefungovalo to. A pochopil jsem jednu věc: že musím přijmout zodpovědnost za to, že pocit štěstí je náš vnitřní pocit, který můžeme nějakým způsobem iniciovat. Nemusí být podmíněný ideální podmínkou. Po tomto uvědomí, jsem začal být skutečně vnitřně šťastný.Následně jak jsem začal být uvnitř sám se sebou šťastný, začal jsem si přitahovat i příjemnější okolnosti a začalo se mi v takovém životě daleko lépe žít a dýchat.
Uvědomil jsem si, že mým povoláním a tím, čím bych se měl zabývat, je dbát na své štěstí, přijmout za něj osobní zodpovědnost – a touto formou to ukazovat druhým. Že je to možné. Že i když se nám dějí okolnosti, které nejsou zrovna růžové, tak i přesto můžeme být šťastní, když se pro to rozhodneme a budeme pro to něco dělat. Tak takhle jsem se k tomu dopracoval.
Jak převzít zodpovědnost za svůj život
Karel:
To jsou krásná slova. Já bych tam možná zdůraznil jednu věc – že Pepova cesta byla extrémně těžká. Možná nám řekneš i něco o tom, jak tě vlastně omylem zavřeli, jak jsi byl ve vězení někde ve Spojených arabských emirátech nebo v Saúdské Arábii. To je naprosto šílené. Takže to, co Pepa říká, není nějaký teoretický pohled na věc, ale jeho osobní zkušenost, která má pro mě velkou váhu.
Josef:
Tak ona ta cesta samozřejmě započala mým narozením. A ty okolnosti byly na jedné straně přívětivé, na druhé nikoliv – jak se to vezme. Já jsem vyrůstal v neúplné rodině, vychovávala mě maminka a babička, která o mě nejen pečovala, ale dalo by se říct, že mě rozmazlovala. Takže jsem neměl takovou potřebu umět si poradit, když budu potřebovat. Pořád jsem se spoléhal, že to někdo udělá za mě. A doslova jsem se dostal až k citovým vazbám a závislostem hlavně na ženách. Ve vztazích jsem byl vlastně takovou obětí. Na jednu stranu jsem se snažil zachránit ten vztah, ale na druhou jsem v něm pro ženy nebyl oporou.
Já jsem se tím hodně trápil, neměl jsem dostatečný sebevědomí, měl jsem spousty strachů, závislostí. Různě jsem si to kompenzoval – takže jsem velice brzy začal inklinovat k alkoholu, k přejídání se. Kompenzoval jsem si ten nedostatek toho, že jsem se nedokázal jinak ocenit, třeba právě tou formou přejídání. Kouřil jsem. Prostě žil jsem velice, velice nezdravě. A popravdě řečeno, nebyl jsem v takovém životě vůbec šťastný. Spíš jsem si na to hrál.
Karel:
Tak dlouho jsi se stylizoval do role oběti, až ti život ukázal, jaké to je, být opravdu oběť okolností.
Josef:
No, je to tak. Nejdříve, když už jsem došel do nějaké fáze prvního zlomu a uvědomil si, že je to o mně, ne o těch druhých, tak jsem musel opravdu tu zodpovědnost za svůj život přijmout já sám. Mimochodem i za své zdraví. Za to, jak se v tom životě cítím, jak ho budu prožívat, a ne jen přežívat. To byla ta první fáze, kdy jsem se začal zabývat osobním rozvojem. A už samotný způsob změny myšlení mi pomohl. Nejdřív je to obtížné, protože je jednodušší žít život, kde tu zodpovědnost dáváme druhým. Doktoři mě vyléčí, systém mě zabezpečí, partner a rodina mě udělají šťastným...
Karel:
...což je podle mě největší problém dneška.
Josef:
Není jednoduché z takového systému vystoupit a převzít odpovědnost do svých rukou, postavit se na vlastní nohy. Já to právě neuměl. Ale ta změna myšlení mě probudila do nového života. Začal jsem si budovat nové návyky a postupně se opravdu začal spoléhat sám na sebe. Tím, že jsem dokázal naslouchat druhým, se u mě velice záhy vytvořila klientela lidí, které zajímaly moje názory. Vznikly z toho postupně různé terapie, protože jsem byl hodně empatický a dokázal jsem rozklíčovat problém u druhých.
Karel:
Většinou to vidíme u ostatních dřív než u sebe samotných.
Josef:
No a tímhle procesem jsem poznával i svoje problémy. Když jsem právě debatoval s druhými, začal jsem postupně svoje strachy a závislosti nahrazovat tím, co nazývám výzvou. Začal jsem se k nim stavět čelem, překonávat je a zjišťovat, jak mě to posouvá.
Začal jsem dělat různé akce na zvládání strachů, zátěžových situací, workshopy, živé akce – a to mě postupně dostalo až do úrovně, kdy jsem začal mít větší a větší sebedůvěru a sebevědomí.
Proč je diskomfort základem duševní i fyzické odolnosti
Josef:
Pak mě ale, jak jsi naznačil, prověřila ještě jedna zkouška. Já rád cestuju s lidmi na různé destinace, kde to cítím, že je tam kromě naší krásné země taky hezky. A jednou z nich je Srí Lanka. No a většinou, když se na ní létá, tak se přestupuje ve Spojených arabských emirátech, v Dubaji. Bylo tomu tak i v roce 2019 v prosinci. Když jsem přestupoval na druhý let, tak mě vyhodnotili jako nějakou osobu, kterou tam policie hledá. Já vůbec nevěděl, o co jde. Nicméně přišel ozbrojenec a rovnou mě zavřel. Nejdříve na letišti. Pak jsem se spojil s ambasádou a ti řekli: „Jste hledaná osoba a oni vás budou tady soudit.“ Vůbec jsem nevěděl proč, ale prostě se tak začalo dít.
Převáželi mě do různých věznic, do různých zařízení, do dalšího emirátu Rás al-Chajma, tam mě zavřeli v největším vězeňském komplexu a já skutečně nevěděl, kdy a jestli vůbec mě pustí. No a až teprve po dlouhých 66 dnech jsem se dostal ven, poté co jsem podepsal plnou moc – to taky nebylo jednoduché – draze najatému arabskému právníkovi. A teprve ten se dostal k tomu soudu, kde byl ten spis a mohl do něj nahlédnout. A tam jednoduše zjistil, že šlo o úplně jednoduchou záměnu – zaměnili mě za úplně jiného člověka z jiné země, kterého skutečně hledali.
Karel:
To je skutečně fascinující příběh, protože jak často se něco takového stane? To abychom se teď báli přestupovat v Dubaji.
Josef:
Já bych to trochu odlehčil, protože člověku se vesměs může stát v životě cokoliv. Já to neberu jako nějakou výtku k tamějšímu systému – prostě stalo se. Něco selhalo, ať to byl lidský nebo systémový faktor. Ale spíš svým příběhem chci ukázat, že i když se člověk dostane opravdu do nějaké nepříjemné a choulostivé situace, nemusí jí zákonitě podlehnout.
Může ji naopak využít ve svůj prospěch.
A tohle si dovoluju říct, že se mi podařilo. Protože já jsem si tam vybudoval svůj vlastní režim. Řekl jsem si, nepomůžu sobě ani svým příbuzným, když tam budu tesknět, stýskat si a zoufat. Když už jsem teda ve vězení, tak si to zařídím tak, aby mi tu bylo alepsoň co nejlépe.
Tak jsem tam začal, jak to jenom šlo, sportovat, dělat si každodenní zápisky. Snažil jsem se opravdu vyvolat v sobě pocit štěstí, bez ohledu na to, že jsem v podmínkách, v jakých jsem.
Najednou mi tam bylo poměrně dost dobře. Spoluvězni se ke mně chovali čím dál líp. Tím, jak jsem na ně působil pozitivně, tak se oni tím pádem chovali hezky i ke mně.
Důležitý byl respekt vůči nim, protože většinou to byli muslimové. A je dobré si uvědomit, že i když se u nás často odvoláváme na svobodu projevu a máme každý svou pravdu a názor, ještě to neznamená, že o ně každý stojí.
A samozřejmě – islám je postaven na jistém dogmatismu a je velice důležité to respektovat. Já jsem si to uvědomil a snažil jsem se chovat s respektem k nim a ne jít do nějakých diskuzí.Islám je postavený na jistých pravidlech a dogmatech – a pro mě bylo důležité to respektovat. Uvědomil jsem si, že není potřeba vést diskuze nebo něco zpochybňovat. Stačilo chovat se s úctou.
Brzy mě díky tomu přijali. Nebylo to o tom, že bych přijal jejich víru nebo konvertoval – šlo jen o obyčejný respekt.
A ono to fungovalo. Zůstal jsem sám sebou, držel jsem si svůj režim a zároveň respektoval jejich svět. Díky tomu ten čas plynul překvapivě dobře a hlavně mě obohatil.
Když jsem se vrátil zpátky do Česka – to bylo v březnu 2020 – začal zrovna covid. A lidé najednou začali mluvit o tom, jak je lockdown svazuje, jak se cítí jako ve vězení. Já jsem měl čerstvou zkušenost z toho opravdového. A právě tam jsem si uvědomil, že i v těch nejtěžších podmínkách může být člověk šťastný a vnitřně svobodný.
Tu zkušenost jsem pak využil naplno. Covid jsem si vlastně docela užíval – a od té doby žiju zase o kus šťastnější život.
Karel:
To je krásný příklad toho, jak můžeme nahlížet na náš život. Za mě je pozitivní náhled vnímat život jako velkou školu. To, co se nám děje – ty strasti – je něco, co nás zpětně, když se tomu otevřeme, velmi často obohatí. Samozřejmě když je člověk v těch trablech a trpí, je to šíleně těžké. Ale i přesto stojí za to zkusit mít ten přístup, že to třeba k něčemu dobré bude. Tohle je krásný příklad, jak šíleně traumatizující událost může být ve výsledku fantastickou zkušeností, která život obohatí.
Josef:
Je to tak. Žijeme ve světě, kde není všechno růžové. Víme to, je kolem nás spousta negativních dějů a informací. A dokonce ani není žádoucí, aby bylo vše růžové. Bylo by to moc jednoduché. Ale když si tohle člověk neuvědomuje a negativně hodnotí, jaká je šílená doba, tak v takové chvíli je důležitý si uvědomit, jak já sám přispěju k tomu, abych se v takovém světě cítil dobře. Já můžu ty věci mnohdy jenom zaznamenat, ale zbytečně se do toho emocionálně neangažovat. Něco jiného samozřejmě je, když se to týká těch nejbližších nebo mě osobně. Ale kolikrát úplně zbytečně řešíme některé věci, a tím pádem to ovlivňuje nejen naši psychiku, ale i zdraví. Podporuje to negativní myšlení, takže se o to víc a častěji trápíme a přenášíme to na ty druhé. Je potřeba si to začít uvědomovat a postupně to měnit. Tu pozornost nějakým způsobem stylizovat: Chci se tím zabývat? Anebo díky tomu, že se tím zabývám, se budu trápit? Výběr je vždycky na mě. To je skvělý, že my si vždycky můžeme vybrat, i když si někdy myslíme, že tomu tak nemusí být.
Jak být zodpovědným pozorovatelem
Karel:
Já jsem slyšel hezký termín „zodpovědný pozorovatel“. Já vnímám tu realitu tak, že když vidíme věci, které se nám nelíbí, tak jedna věc je, že to člověk vnímá a dá tomu nějakou pozornost, ale jakým způsobem. Pokud se člověk angažuje emotivně a trápí ho to a ničí ho, teď nad tím přemýšlí, tak jak říkáš, tak tomu dává negativní energii a tu věc posiluje. Na druhou stranu, když jsou věci, které jsou špatně, základní zodpovědnost člověka může být s tím pokusit se něco udělat, pokud má tu možnost. To je podle mě dobrá cesta bez toho lpění, bez té emoční angažovanosti na tom negativním. To je podle mě klíčem, kombinace té vědomosti nedávat energii negativním věcem a zároveň přijímutí jistého druhu zodpovědnosti za svůj život.
Josef:
Všeobecně známe, že čemu se dává pozornost, to roste. Kam směřujeme pozornost, to nechtěně podporujeme energeticky a tím pádem to nabývá na síle. Ještě bych se vrátil k tomu pozorovateli, že je skvělé, že jsi řekl zodpovědného. Proč zodpovědný a ne jenom pozorovatel? Protože za pozorovatele se kolikrát může skrývat alibismus. Já se nechci konfrontovat s něčím nepříjemným, proto raději nebudu mít názor. Což je alibismus. Zodpovědný pozorovatel je o tom, že budu konat, ale bez emocí. Nejenom to pozoruji, ale zodpovědně se k tomu postavím a udělám potřebný kroky. To je potom ten aktivní prvek. A druhá věc je, že tu emoci opravdu užiju, přepnu do uživatele a užívám si to příjemno.
Karel:
Takže recept na štěstí není o tom vidět jenom to dobré a zavírat oči před tím špatným, ale věci, které nejsou v našem souladu, vnímat bez citové angažovanosti jako zodpovědný pozorovatel. Dát třeba pozornost tomu to nějak spravit, ale bez osobních emocí. Zároveň být šťastný, užívat si to dobré a věnovat emoce jen tomu, co se nám líbí. Takový asymetrický přístup k životu.
Jaký přínos s sebou nese výstup z komfortní zóny
Josef:
Přesně tak. Potom se člověku může stát, že je jako my v nádherném potůčku, kde jsou pstroužci a teď mně něco přeběhlo přes nohu, nějaká rybička nebo užovka a já misto toho, abych byl negativní a vystresovaný, tak jsem si to v té chvíli užil.
Karel:
Ano, to je krásný příklad. Nové a překvapivé věci zkusit přijmout s otevřeností, jako zajímavost, dobrou věc, a ne s nějakou obavou.
Josef:
Ono se to dá postupně vybudovat a naučit. Tak, jak člověk chodí v rámci vzdělání do školy, aby se něco naučil, nebo když se batole učí chodit – pořád se vyvíjíme, pořád se něco učíme. Dá se naučit, aby člověk nereagoval negativně na nějaké neočekávané okolnosti a změny, ale využíval je ve svůj prospěch jako přínos. Proto jsem zmínil příklad, jak mi něco přeběhlo přes nohu nebo přeplavalo. Dá se to postupně vybudovat. Já osobně, když můžu mluvit ze své zkušenosti, dokážu velmi rychle reagovat. Dokážu situaci poměrně rychle vyhodnotit a zachovat se podle toho. Nedostanu se do chaosu nebo vyděšenosti. Když je potřeba reagovat, aby mi to neublížilo, to umím. Ale víc jsem si probudil důvěru v život – že se mi naopak nemusí tolik věcí stát, když tomu nebudu dávat pozornost. Proto se mi dějí stále příjemnější věci než dřív, kdy jsem měl pozornost v obavách, co všechno by se mi mohlo stát.
Karel:
Myslím, že pozorností a myšlenkami ovlivňujeme realitu, takže to není náhoda. Je to systematická věc, kterou si člověk přitahuje.
Josef:
Nemusíme zacházet do nějakých ezoterických mouder, ale je to běžná věc. Pozoruj, kým se obklopuješ – jsi průsečíkem lidí, kteří jsou kolem tebe. Když jsme v negativním prostředí, má to na nás dopad, stáváme se negativními. Když se přibližujeme k lidem, kteří jsou zvídaví, i my jsme zvídaví, lépe se nám probouzí zvídavost. Stejně tak pozitivně naladění lidé – když jsou pozitivní, začínáme sev takovém prostředí lépe cítit. Není to samozřejmě o tom, že kolem nás budou jen pozitivní lidé, o to se musíme zasloužit, ale i podmínky si k tomu můžeme vytvořit. Podobné přitahuje podobné.
Jak se dostat z deprese běháním
Karel:
A vlastně schopnost takto nahlížet na emoce a vybírat si to pozitivní, je možná jedno z tajemství za tvými obrovskými rekordy, toho, čeho jsi schopen. Mohl bys nám přiblížit, jak na to? Jak překonat to těžké?
Josef:
Je to přesně tak, jak říkáš. Ještě před tím vězením jsem měl jednu velmi nepříjemnou zkušenost, když mě opustila tehdejší přítelkyně. Uvědomil jsem si, že mám stále citové vazby a závislosti, které mě víc ovládají, než abych je měl pod kontrolou. Potřeboval jsem změnu. V té chvíli jsem byl opravdu v depresi a stále jsem měl nezdravý životní styl. Pozitivní myšlení jsem měl už trochu vybudované, ale tahle situace mě psychicky stáhla dolů. Kouřil jsem, holdoval alkoholu a přejídal se.
Kamarád mě inspiroval, protože jsem někdy vyslovil, že bych potřeboval dělat něco zdravého, třeba běhat. A on řekl: „Tak pojď, já jsem dřív běhal půlmaratony, rád se s tebou proběhnu.“ Nejdříve jsem se téměř vyděsil, protože jsem měl nadváhu, neuměl jsem správně dýchat a nebyl jsem fit. Není jednoduché se jen tak rozběhnout. Když se začíná z nuly, je to vždycky nejtěžší. Pochopil jsem, že mi to pomáhá nesoustředit se na ukončený vztah, na tu lítost, že jsem přišel o partnerku. Řekl jsem si, že beru to jako terapii a zítra jdu znovu, abych tu pozornost směřoval jinam. Tohle byl můj systém, který začal fungovat.
Dokonce jsem za pár měsíců začal běhat bosky, protože jsem k tomu měl velmi blízko. Kontakt s přírodou mi byl vždycky velmi příjemný přes bosou nohu. Dokonce jsem začal běhat vzdálenosti jako půlmaraton a další. Začal jsem pracovat s pozorností. Když bylo něco obtížného, nechtěl jsem pozornost věnovat tomu nepohodlí, ale tomu, jak to překonat. Nezastavil jsem se, začal jsem jinak dýchat a zkoumat, jak to zvládnout. Postupně jsem si budoval schopnost využívat pozornost ve svůj prospěch i v extrémních situacích.
Karel:
Takže to není o tom, že člověk zatvrdne, ale hledá cestu okolo toho nepříjemného pocitu.
Josef:
Přesně tak. Říká se, že člověk vydrží více než kůň. Je to lidské, přirozené přirovnání a je to pravda. Máme obrovský potenciál a dokážeme zvládnout mnohé, ale když o sobě začneme pochybovat, nevěříme si, dáváme pozornost tomu, že nás něco pobolívá a děláme z komára velblouda, tak pochopitelně ztrácíme schopnost překonávat nepříjemné situace. Zvykáme si na komfortní stav, který nám společnost úžasně vybudovala. Žijeme v excelentních podmínkách, kdy někteří s nadsázkou chodí lovit do supermarketu. Je to pohodlná doba a nenutí nás vystavovat se diskomfortu a čelit něčemu obtížnému. Pokud nás to osobně nevyburcuje a sami si nevybudujeme disciplínu nebo vnitřní impulsy, abychom tomu šli naproti, začnou nás děsit i úplné maličkosti.
Proč je pohodlí hrozba
Karel:
Jsem přesvědčen o tom, že to je jeden ze zásadních problémů moderní společnosti – pohodlnost a hledání jistoty. Myslíme si, že se o nás stát nebo někdo jiný postará a my se nemusíme vůbec snažit. To je hrozně nebezpečné. Vnímám, že tohle je velký nástroj manipulace – manipulace strachem a pohodlím. Lidé dnes nejsou vedeni k tomu, aby šli mimo komfortní zónu. Historicky jsme vždy museli bojovat o přežití v dobrém slova smyslu, protože těžké věci nás posilují.
Co s tím může moderní společnost dělat? Za mě je návod aktivně se vystavovat situacím mimo komfortní zónu, například fyzickou aktivitou, otužováním nebo jinými způsoby. A zároveň jsem přesvědčen, že je důležité k tomu vést i děti, ale ne je uvádět do traumatu, ale učit je, že nepohodlí může být dobrá věc.
Josef:
Zcela souhlasím. Říká se, že se střídají různé generace – lidé jsou silní a vybudují silnou společnost. Ale ta silná společnost zpohodlní a další generace se stává slabší. Společnost zkolabuje, nastane globální problém, války nebo něco podobného. Lidé jsou pak nuceni opět najít sílu, protože to vyžaduje přežití. Já se však setkávám stále více s názory, že jsme ve fázi, kdy si to silně uvědomujeme, a mnozí z nás jsou schopni i v této pohodlné době nacházet způsoby, jak z pohodlí vystoupit. Osobním příkladem ukazovat druhým, jak být odolnější, schopnější, mít silnější imunitu a lépe odolávat stresu a tlakům, protože současná doba je plná tlaku. A to pak předávat dál. Já to vidím pozitivně, protože je tady stále více lidí, kteří si uvědomují, že nemohou být oběťmi této doby. Musí se připravit na to, aby uměli čelit nepříjemnostem, které přicházejí a budou přicházet.
Karel:
Také to tak vnímám a jsem přesvědčen, že je to extrémně důležité. Žijeme v jedinečné historické době globální změny a propojení. V minulosti civilizace vzkvétala, zpohodlněla, zkrachovala a začalo se znovu – třeba mezi tím byla válka nebo jiný druh kolapsu. Ale dnes už nemůžeme zkolabovat, protože další světová válka by byla konečná. Nebo pokud bychom podlehli svodům a nechali se kontrolovat, jako například v Číně, mohli bychom se dostat do totalitního systému, ze kterého už není úniku, protože bude kontrolován technologiemi. Toho se musíme vyvarovat.
Za mě je klíčové, aby bylo více lidí, jako jsi ty, kteří motivují lidi, aby se nebáli, šli mimo komfortní zónu, překonali strach a nenechali se manipulovat. Vnímám to i z vlastní zkušenosti – když člověk překoná nějaký strach nebo úsilí, zpětně zjistí, že to není tak těžké. Největší strach mají lidé z toho, co neznají.
Josef:
Je to přesně tak a já ti děkuji za poklonu. Skutečně se svět nyní propojil díky technologiím, internetu a mobilnímu spojení. Najednou nežijeme jen v malé lokalitě. Uvědomujeme si, co se děje ve světě. Staví nás to před zrcadlo, abychom si uvědomili, že máme odpovědnost i za globální dění, nejen sami za sebe. Je velmi důležité jít příkladem, dalo by se říct, celému světu, i když to tak na první pohled nevypadá. Dalo by se říct opravdu i celému světu, i když to na první pohled tak nevypadá, jak já můžu ovlivnit celosvětové dění.
Karel:
Já bych možná řekl, každý z nás může jít příkladem celému světu.
Jak se z osobního rekordu stane inspirace pro miliony
Josef:
Rozhodně může. Dřív jsem neměl dostatečnou sebedůvěru, abych uvěřil, že můžu mít takový dosah, i když jsem věděl, že možnost tu je. Ale stalo se něco, co bych si tehdy ani nepředstavil. Díky těm rekordům a příběhu, který jsem zažil, vznikl dokumentární film. A ten je teď před branou globální distribuce.
Karel:
Ten film je skvělý. Skvěle natočený a opravdu zábavný. Většinou se o dokumentárních filmech neřekne, že jsou zábavné, ale tenhle opravdu je. Ještě není dostupný, ale brzy bude.Josef:Bude. A mám tu čest tě označit jako jednoho z respondentů, který v něm vystupuje. Jsem za to vděčný. Film bude brzo jak v kinech, tak na streamech, veřejnost se o něm dozví. A chci tím vyjádřit, že jsem si vůbec neuvědomoval, jaký dopad to může mít. Když jsem vytvořil první rekord – v nejdelší výdrži v planku – šlo o cvik, který posiluje celé tělo.
Mimochodem, právě ve vězení v Emirátech jsem s tím začal, protože ten cvik je minimalistický na prostor i podmínky. Začínal jsem na dvou minutách. Tělo se drží v rovině nad zemí na předloktích, opřené jen o prsty u nohou. Je to velice náročné. Mnozí lidé mají problém vydržet déle než dvě, tři, pět minut.
Já jsem také začínal na dvou minutách a díky práci s pozorností jsem se dopracoval ke světovému rekordu: 9 hodin, 38 minut a 47 vteřin. Guinness World Records to distribuoval po celém světě a zjistili jsme, že na sociálních sítích to vidělo 100 milionů lidí.
Karel:
To je fantazie. V Japonsku, Jižní Americe…
Josef:
Všude možně. Na všech kontinentech kromě Arktidy a Antarktidy. Vysílaly to BBC, CNN, Al-Džazíra. Lidé se mi ozývali, děkovali, protože ten dokument nebyl jen o rekordu, ale i o tom, proč to dělám a jak to dělám.
Jak překonat vlastní limity
Josef:
Já nikdy nebyl extrémní sportovec. Naposledy jsem sportoval ve školních letech. Od té doby až do svých 48 let jsem byl pohybově velmi pasivní.
Karel:
To je fantastické. Já osobně jsem taky nikdy nebyl sportovec. Jako dítě jsem byl ten nešikovný. Rodiče si nás rozdělili – bratr byl ten šikovný, já ten chytrý. Výsledkem bylo, že já jsem vyrostl s tím, že jsem nešikovný, a bratr s tím, že je hloupý. Já jsem ve čtyřiceti letech začal dělat sportovní gymnastiku. A zjistil jsem, že jde úplně všechno. Je to o hlavě.
Josef:
Přesně tak. Já jsem začal ve 48 letech. V roce 2018 jsem začal běhat – to mi bylo 48, jsem ročník 1970. A už v roce 2021, tři roky poté, jsem měl první světový rekord. Sice zatím ne oficiálně s Guinnessovkou, ale s Agenturou Dobrý den Pelhřimov. Byl to nejrychleji zaběhnutý půlmaraton na boso, na sněhu. Předběhl jsem o 40 minut Wima Hofa, jehož rekord byl v Guinnessově knize.
A tehdy jsem si uvědomil, že to opravdu funguje. Že můžu lidem ukazovat, že věk není omezením. Ani indispozice nemusí být překážkou. Já například měl problémy s chladem – špatně se mi prokrvovaly periferie, měl jsem studené ruce a nohy, byl jsem zimomřivý typ.
Když se mě jednou ptali novináři, proč jsem začal s otužováním, řekl jsem: „Naštval jsem se na to, co mě štve.“ A začal jsem proto něco dělat, takže jsem se začal otužovat.
Josef:
K plankům mám ještě jednu zajímavost – mám prohnutá záda v bederní oblasti, takže se mi tahle poloha drží hůř, než kdybych měl rovnou páteř. Ale i přesto jsem s tím pracoval a díky pozornosti, víře a sebedůvěře jsem se dopracoval až k těm výkonům.
To je totiž ten přesah. Já to nedělám kvůli rekordům. Ty mi jen umožňují, aby to lidé viděli. A já jim tím můžu předat tu myšlenku, proč to dělám. A že to je možné. Pokud tomu uvěří, budou chtít a začnou pro to něco dělat, tak můžou. Nemyslím tím, že musí cvičit plank. Ale mohou překonat cokoliv, co si myslí, že je pro ně nepřekonatelné.
Jak si vybudovat disciplínu
Karel:
A co bys doporučil lidem, kteří jsou ochotní jít mimo svoji komfortní zónu a vyvinout úsilí? Máš nějakou metodu, jak poznat, kdy třeba ubrat, kdy to přestat tlačit přes sílu?
Josef:
Za prvé je důležité, aby nás to bavilo. Aby nás to neodradilo jen proto, že to děláme z přesvědčení, nebo že překonáváme něco, co je nám nepříjemné. Je potřeba si vybudovat zdravý návyk, který nás sám začne přesvědčovat. Ne my sami sebe.
A jak na to? Podívejme se na děti. Dělají věci radostně a hravě. To znamená, není potřeba studovat techniky, jak přesně běhat nebo dýchat. Jedna kamarádka mi volala, že by chtěla začít běhat, ale že je to pro ni „sprosté slovo“, tak to doslova řekla.
Zeptala se, co má dělat, aby se to změnilo. Poradil jsem jí: Běž někam, kde tě nikdo neuvidí. Aby ti to nebylo nepříjemné. Poposkoč si, zavýskni, popoběhni, hraj si. Buď ráda ve svém těle a zkus to touhle formou.
A jí to zafungovalo hned napoprvé. Zamilovala si to a od té doby běhá. A miluje to.
To znamená: radostně a hravě. A potom můžeme začít přidávat techniku, rychlost, vzdálenost, dech. Ale pokud tam radost není od začátku, hledá se pak hůř. Když ji člověk nemá hned na začátku, těžko se dožene zpětně.
Druhá věc: dělat to nenáročně. Nedávat si velké cíle, ale dělat to postupně. A hlavně – pravidelně.
Hravě, jednoduše, pravidelně. To jsou prvky, které se nám zapíšou do nového návyku tak, že nám to pak ani nepřijde. Jako když si ráno čistíme zuby, tak si ráno třeba půjdeme zaběhat. Dá se to přenést do úplně běžné rutiny. Ale nejlépe se do toho člověk dostane právě těmito způsoby – u mě to tak fungovalo a tak to i předávám dál.
Karel:
To je skvělý. V podstatě jde o ideální scénář – sami chodíme mimo komfortní zónu, vyvíjíme úsilí a přitom nás to těší.
Josef:
Je to tak. Hlavně na začátku si musíme věřit, že to chceme, a že to takhle funguje a posune nás to. Nefunguje přístup typu „říkal to Joska Šálek, tak to budu dělat a ono to bude fungovat“. Člověk to musí začít cítit sám.
Ty pasti jsou – a já to mám vypozorované, nechci to nikomu podsouvat – že si řekne: „Co bych z toho života měl, kdybych si nedopřál cigárko ke kafi, nebo pár piv?“ A proč ne, samozřejmě. Ale důležité je uvědomit si, jestli to na mě už nemá příliš velkou moc. Jestli kapička ke kapičce nedotekla až k tomu, že už mám třeba v těle dnu. Já jsem ji měl. Kyselina močová se mi kvůli nezřízenému životní stylu začala usazovat na kloubek a bylo to velmi bolestivé. Měl jsem i zvýšený cukr atd. Tak jsem si řekl dost, já už to chci mít jinak. Jenže když člověk nemá dostatečně vybudovanou sebedůvěru, nemá sílu tomu čelit. A ta sebedůvěra se právě buduje těmi zdravými návyky a výstupy z komfortní zóny.
Najednou si člověk řekne: „Wow, já to dám líp. Wow, cítím se v tom těle, které jsem začal trošku trénovat, čím dál líp.“ A najednou zjistí: „Wow, cítím se líp, když si dám odlehčenější jídlo.“ Nemusím mít vyloženě řízek. Můžu si ho občas dát, ale čím mám lehčí jídlo, tím se v těle cítím líp. A chci pokračovat. Ten komfort uvnitř těla, ten uvolněný pocit, pak často přesahuje takové ty požitky.
Takže – užít si života, ale vypozorovat, kdy už jsem obětí těch požitků. Kdy to není pro moje trvalé zdraví a dobro. A začít to měnit. Začít tomu věřit, rozhodnout se. A potom to dělat – jak jsem říkal – hravě, radostně, jednoduše a pravidelně.
Karel:
A co je hezké – člověk kvůli tomu nemusí jít „na krev“ a zničit se. Jasně, když je někdo vrcholový sportovec a chce být ve své úzké specializaci na špici, tak tam to asi jinak nejde. Ale já věřím tomu, že zdravý a celostní přístup je jít akorát do toho diskomfortu.
Snažím se to optimalizovat tak, aby člověk vyvinul úsilí, ale zároveň to bylo únosné. V tu chvíli to třeba není úplně nejpříjemnější – musí se makat. Ale ty pocity potom to víc než vykompenzují. Je to investice do krátké budoucnosti.
Josef:
Přesně tak. A když se člověk dostane do stavu, který – a já si dovolím to tak říct – já osobně cítím, že jsem v nejlepší kondici, v jaké jsem kdy byl, cítím se nejlíp, co kdy jsem se v životě cítil a daří se mi nejvíc, co kdy v životě se mně dařilo, tak samozřejmě proč bych se vracel. Netvrdím, že si občas nedopřeju něco, co úplně nezapadá do zdravého životního stylu. Ale nejdu za tu hranu, která by mi ublížila nebo mě poškodila.
Není to o tom být perfekcionista. Je to přirozený vývoj. A kdybych sám předtím nebyl požitkář a gurmán, kdybych si tím přejídáním a testováním všech možných chutí a věcí nekompenzoval nedostatek příjemna přes jídlo a náhražky, tak bych neměl to srovnání. A teď je to lepší.
Dokonce mám období, kdy piju jen výživové doplňky a téměř nic hmotného do sebe nedávám. A v takovém stavu se mi žije nejlíp. Cítím se uvolněně, příjemně. Tělo přitom vyživuji, ale nepotřebuji ho ucpávat, nacpávat se.
Proč je klid v neklidu ta největší síla
Karel:
Super. Ještě mi, prosím tě, řekni – když jsi v tom planku a přijde úplná krize, jak tehdy řídíš pozornost? Můžeš uvést nějaký konkrétní moment? Příklad, kdy už to bylo fakt na hraně, a jak jsi to zvládnul?
Josef:
Vypozoroval jsem, že se mi začala měnit struktura víry. Člověk – a já to měl stejně – musí být nejdřív silný v hlavě, aby dokázal podržet tělo.Pokud věříme ve výkon, tělo to přijme a pokračuje dál, i když už vysílá signály, že ho něco bolí nebo že nemůže. Když výkon držíme hlavou – vědomím a důvěrou – tělo si na to i přes náročnost postupně zvyká.
Všiml jsem si toho hlavně u planku. Nedělám jen vytrvalostní plank, ale i plank se zátěží – třeba s batohem na zádech. Teď se připravuju na překonání světového rekordu se 100 librami, tedy 45 kilogramy, na zádech. Udržet plank s takovou zátěží je hodně náročné. A tam už mi hlava začíná po minutě vypínat – říká, že už to nejde.Ale tělo už je naučené si s tím poradit. Tím tréninkem jsem to do něj nějak zapsal. A to je skvělé, že se tělo dá postupně naprogramovat až do té míry, že člověka podrží i ve chvíli, kdy selhává mysl.
Karel:
Takže dřív by to byla situace, když by to člověk vzdal, že už vlastně to nejde. A teď i když hlava říká, že už to nejde, tak to setrvačností udržíš.
Josef:
Ano, teď už se to podporuje navzájem. Ty "no limits" situace se posouvají dál. Dřív to bylo tak, že člověk to držel silou vůle, hlavou.
Karel:
A teď to převezme tělo? Dostaneš se do stavu, kdy tělo drží samo?
Josef:
Taky. Ale je v tom víc. Snažím se soustředit, cítit klid, dýchat hluboce do břicha, zaměřit se na výdech, aby se tělo zklidňovalo i při tenzi. Když šla pozornost do tenze, docházelo ke ztotožnění, a tím i do hlavy vstupovala obtížnost cviku. Celé to kolabovalo. Když ale hledám přínos i v překážce a cestu, jak se přes ni dostat, nemusím skončit jen proto, že tam je.
A tohle je systém. Soustředím se na pozorování. Řekl jsem to i v rozhovoru po světovém rekordu, po devíti a půl hodinách, pro jedny média. Pořád jsem držel plank a v klidu říkal, že pozoruju bouři, která probíhá v těle, ale to neznamená, že se s ní musím ztotožňovat.
Jen ji vnímám, uvědomuju si ji, ale nedávám jí pozornost. Velice intenzivní, dynamická meditace – dostat se do klidu i v neklidu.
A k čemu to může pomoct? Nejde o držení extrémních planků nebo cviků, ale mně to pomáhá. Když se postupně vstupuje do nekomfortních zón, dá se naučit být v klidu i v neklidu – v neklidné situaci společnosti, v chaosu, který nás obklopuje, ve stále intenzivnějších změnách. Umět reagovat, zachovat klid, rozhodnout se správně – tak, aby to bylo přínosné pro nás i užitečné pro ostatní.
Karel:
Jinými slovy, když jste v těžké situaci, tak pokusit se dostat do role pozorovatele, pohlednout na to zvenku a oprostit se od toho.
Josef:
Práce s pozorností – zaměřovat ji na klid, ne na neklid. Já třeba začal jsem běhat bosky, v rámci zvládání zátěžových situací a strachů jsem dělal přechody přes skleněné střepy nebo žhavá uhlí. Samozřejmě dobrovolně. Mám za sebou několik set akcí a tisíce lidí, kteří to zvládli. Posílilo jim to sebevědomí, i když na první pohled to může působit šíleně. Ale když se to dělá s odpovídajícím zabezpečením a znalostí, je to podpora, jak překonat obavy, strach ze zranění nebo bolesti.
To mě postupně dovedlo až sem, do úrovně, kde přicházejí velice nepříjemné okolnosti. Občas jim jdu naproti. Umím u nich udržet klid, a proto můžu jít za hranici.
Zmiňoval jsi extrémní sportovce, ale i když mám světový rekord, nemyslím si, že to držím silou nebo v extrémní zátěži. Užívám si to. Tréninky mám, abych tělo udržoval, ale nijak šíleně. Šílené mi přišlo, když jsem slyšel o trénincích předchůdců – kolik hodin denně, v jaké intenzitě, zátěži, kolik stovek a tisíců kliků, leh-sedů a hodin plankování absolvovali, aby se dostali k překonání rekordu. Takhle to nemám. Dá se to udělat jinak – pojmout to jako výzvu a zůstat v ní klidný. Tělo se to naučí. Nejdřív jsem bojoval minutu po minutě, abych se v planku posouval. Pak přišlo uvědomění – proč bojovat, když nepohodlí je součástí cviku? O tom to je. K životu nepatří jen růžové, ale i trní. Začal jsem bolest a utrpení přijímat a tělo to najednou začalo zvládat. Stačilo změnit nastavení. Začal jsem v tom hledat odpočinek a najednou to šlo líp a líp.
Jak může jednotlivec změnit celý svět
Karel:
To je krásné. Zase jsme u toho, že dává smysl upřít pozornost na to, že to, co je těžké, co vypadá jako utrpení, možná ve skutečnosti utrpením není.Josef: Je to o úhlu pohledu. V žádném případě nechci bagatelizovat nepříjemné okamžiky, které někdo prožívá jako skutečné utrpení. Každý to má jinak a nikdo nežije v kůži druhých. Zásadní je respektovat, že někdo to cítí jinak. To je v pořádku. Mluvím jen za sebe – něčím jsem si prošel: strachy, závislosti, nízké sebevědomí.
Mimochodem, měl jsem velký strach z veřejného vystupování. Před diváky bych tehdy vůbec nepromluvil. Je to trénink? Je. Byla to jedna z velkých výzev. Zároveň mám prokazatelné sportovní výkony, které ukazují, že to jde v jakémkoli věku. Rozhodně to nebalím. Před sebou mám další výzvy a pokračuju. Je to jen moje zkušenost. Kdo chce, může se jí inspirovat – kdo nechce, nemusí. A v tom je krása. Nemusíme válčit, přesvědčovat, dokazovat, že jedna pravda platí pro všechny.Můžeme mít vlastní názor. A právě respektem k druhým je můžeme nejvíc obohatit. Protože, když tlačíme na druhé a snažíme se je o něčem přesvědčovat, výsledkem je, že jdou do opozice a změnu nechtějí.
Karel:
Souhlasím. Skvělý je, když člověk nabídne něco a ten druhý si může z toho něco vzít, ale nemusí. Je to svobodná volba.
Josef:
Měl jsem to tak i v rodině. Na začátku pohlíželi na moji změnu myšlení a životního stylu s jistým nesouladem. Dnes, když vidí, že to funguje, že vznikl film, že začínám inspirovat lidi a dávají to najevo, začínají se sami měnit. Vidí na mém příkladu, že to možné je. A víme, že právě v nejbližší rodině bývá změna nastavení nejtěžší – i když cítíme, že by to pro ně bylo přínosné. Doma člověk nebývá prorokem. Má to své důvody. Důležité je žít si své, nechat ostatní žít, být přítomný. Aby ve chvílích, kdy se cítí slabí, mohli cítit sílu a oporu. Když se budeme trápit spolu s nimi, nemohou nás smysluplně požádat o pomoc. Maximálně jim ulevíme tím, že se budeme trápit taky.
Karel:
A to vůbec nedává smysl. V našem světě existují základní principy a hodnoty.Pro mě je to svoboda. Smysl života. Kdyby měla přijít totalita nebo diktatura, kde svoboda zmizí a vznikne otrocký systém, udělám všechno pro to, aby se to nestalo. Bez trápení, bez negativní emoce. Ale s odhodláním. Principiálně nemá smysl žít v otroctví – a pokud by to bylo nutné, i obětovat život za něco, co smysl má.Ne s pocitem hrůzy, ale s klidem. Pokud by ta varianta měla nastat, jsem připravený do toho jít. A právě tím je největší šance, že nenastane. Věřím, že odhodlání je klíčové.
Josef:
Mimochodem vím, že velkou roli hraje nastavení. Přitahuju si okolnosti podle toho, čemu věřím a jak se k nim stavím – podle toho, jestli jsem naladěný pozitivně, nebo negativně.Jak se říká: připravenému štěstí přeje. Když je potřeba, je důležité udělat kroky a postarat se o to. A jak jsi říkal – i víra, i nastavení v hlavě tomu napomáhají. V mém případě to platí dvojnásob. Když to vztáhnu na sport a výkony, vím, že víra sehrála větší roli než připravenost těla. Například při tréninku na nejdelší plank jsem nikdy nepřekonal tři a půl hodiny v kuse. A měl jsem překonávat čas devět a půl hodiny. A já nebyl schopen jít dál. Ale věřil jsem tomu a ono se to stalo.
Karel:
To je obdivuhodné. To kdyby mi někdo říkal a a já tě neznal, tak bych říkal, no to nedává, to není možný sportovně.
Josef:
I když vím, že tahle schopnost – silně věřit – je v nás všech, a že díky ní můžeme překonat i nedostatečnou přípravu nebo pochyby o vlastních schopnostech, stejně zjišťuju, že je mi líp, když se při tréninku přesvědčím, že daný limit zvládnu ještě před tím, než jdu na oficiální výkon. Snažím se na tom ale nestavět. Mnoho sportovců se potřebuje nejdřív ujistit, aby vůbec uvěřili, že na to mají. A tam je právě ta hrana – chybí víra, a tak hledají důkaz.
Tím chci navázat na to, co jsi říkal: být připraven, udělat potřebné kroky, když je to třeba. Ale to neznamená, že nevěřím tomu, co jsem říkal – že za svobodu a štěstí neseme zodpovědnost, i v nesvobodných situacích. Tohle nastavení propojuje vnitřní postoj s vnějšími, konkrétními kroky. Jedna věc je jít zevnitř, druhá zvenčí. Nastavím se vnitřně, ale to neznamená, že nebudu reagovat na vnější podněty. Nenechám je bez povšimnutí, když je čas jednat. Při otevřeném nastavení, které tady prezentuji, je klíčové mít i silnou hranici – nepustit k sobě manipulaci nebo tlak, který sice respektuju, ale žiju jinak. Je v tom pevnost, rozhodnost, aktivita, a zároveň respekt a víra, že to mám tak, jak to mám. Pak to může fungovat.
Karel:
No a pokud se chcete i vy inspirovat od Pepy, řekni, kde tě můžeme najít?
Josef:
Určitě na webu www.joskasalek.cz – najdete tam moje aktivity i pobyty na krásných místech, třeba na bezpečné Srí Lance.
Jsou tam i mé knihy. Mimo jiné autentický příběh z arabského vězení, který mi dodnes pomáhá. Psán byl přímo tam, v přítomném prožitku. Po vydání lidé zjistili, jak se dá v extrémní situaci reagovat – a díky tomu jim pomáhá i v jejich vlastních těžkých chvílích.
Dále tam najdete i Příručku do nepohody – malou knížku, která ukazuje, jak se mentálně nastavit na různé okolnosti a stavy. Aby je člověk dokázal vnímat jako přínosné a nemusel se jich tolik bát.
To je jeden z hlavních kontaktů. Jinak jsem i na běžných sociálních sítích – Instagramu a Facebooku.
No a film bude brzo k dispozici, takže i o něm se dozvíte.
Karel:
Tak já doufám, že pro některé diváky náš rozhovor byl inspirací a že snad je to návod k tomu, jak činit svůj život co nejvíc šťastným.Josef:
Děkuju – a ještě bych doplnil jednu věc. Celou tuhle cestu vnímám jako své poslání. Jsem otevřený novým propojením, možnostem, jak společně vytvářet inspirativní prostředí pro ostatní. Aby to bylo možné, potřebuji i určité zabezpečení. To, co dělám – včetně aktivit spojených s Guinness World Records – je finančně náročné. Pokud by někdo cítil, že chce spolupracovat, prostor k tomu existuje. Zároveň nabízím podporu vrcholovým sportovcům nebo manažerům. Ne individuální koučink, ale formu spolupráce, která na konkrétním příkladu ukáže, jak funguje pozitivní a silné mentální nastavení – a jak pomáhá být ještě úspěšnější. Na webu to zatím uvedené nemám, ale tato možnost tu je. Kdo ji ucítí, může se na mě obrátit.
Karel:
Děkuji za krásný rozvor a dovolte mi vyjádřit přání, ať ten náš svět, naše civilizace je úspěšná, ať jsme jako lidé šťastnější a najdeme svoje podstání všichni.
Commenti