Od černých děr k vědomí: Nassim Haramein o propojeném vesmíru a nekonečných možnostech lidstva
- MARWEA Account
- před 19 hodinami
- Minut čtení: 31
Všechno je propojené. Tato věta může znít jako klišé, dokud ji nevysloví člověk, který zasvětil více než 30 let zkoumání fundamentální podstaty vesmíru. Nassim Haramein – teoretický fyzik, vizionář a zakladatel Mezinárodní vesmírné federace – přináší pohled, který propojuje kvantovou fyziku, gravitaci i vědomí.
Když jsem přemýšlel, koho si pozvat do Talks 21, Nassim byl jasnou volbou. Jeho práce na teorii jednotného pole ukazuje, že realita je fraktální, holografická a že proton může být klíčem k pochopení celého vesmíru. Povídali jsme si o budoucnosti lidstva, neomezené energii nulového bodu, možnosti cestování napříč galaxií, ale i o tom, proč jsme součástí jednoho celku.
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
Proč se dnes lidstvo nachází v bodu zlomu
Karel:
Ahoj všichni. Vítejte v podcastu Talks 21. Mým dnešním hostem je Nassim Haramein. Nassim Haramein je teoretický fyzik, vizionář a zakladatel Mezinárodní vesmírné federace.
Více než 30 let zkoumá fundamentální podstatu vesmíru, souvislost mezi kvantovou fyzikou a gravitací a roli vědomí ve struktuře vesmíru. Jeho teorie jednotného pole předpokládá, že realita je fraktální a holografická, což naznačuje, že vše ve vesmíru je hluboce propojeno prostřednictvím samotného prostoru. Jeho práce nabízí odvážný a interdisciplinární přístup k prohlubování našeho vědeckého poznání a zkoumání nových hranic v oblasti energie, technologií a kosmologie.
Milý Nassime, moc děkuji za účast v Talks 21. A těším se na povídání o vesmíru.
Nassim:
Děkuji, že jsi mě pozval. Je to tady úžasné a pozoruhodné místo. Ještě jednou moc děkuji za pozvání.
Karel:
Žijeme v krásném prostoru. I naše Země je krásná. Ale vidím, co se děje – blížíme se k bodu, který nazývám sociální singularita. Věci se mění. Mění se v sociologii, na naší Zemi i v teoretické fyzice.
Nassim:
Myslím, že v našem vývoji přicházíme k bodu zlomu a právě teď musíme překonat velmi důležitý okamžik. Ve vědě se všechno mění, ale ve fundamentální fyzice dochází k určité stagnaci, která trvá už téměř sto let. Nyní se však blíží velký průlom a je to velmi vzrušující.
Karel:
To je opravdu vzrušující. Je to průlom ve fyzice, ve vědě i v sociologii. Průlom v mnoha oblastech. Na konci 19. století byli teoretičtí fyzici optimističtí, že už brzy vysvětlí veškerou fyziku – zbývalo jen několik bodů k vyřešení – a že budeme mít jednotnou teorii. Vypadalo to, že je hotovo. A pak přišel Einstein. To byla zásadní změna. A následně kvantová teorie, která posunula naše chápání na úplně jinou úroveň existence.
Nassim:
Přesně tak. Je pozoruhodné, že se to celé zopakovalo znovu – třeba na začátku 90. let převládal pocit, že už máme v podstatě všechno, co potřebujeme, a že jsme téměř u cíle v pochopení základů vesmíru. Objevila se určitá míra arogance: byli jsme spokojení, nebylo potřeba hledat nové teorie a myšlenka jednotné teorie nebyla zrovna populární oblastí výzkumu. Často jsem slýchal: „Proč bys chtěl sjednotit kvantovou mechaniku s obecnou relativitou? Každá funguje ve své oblasti a nám to stačí.“
Moje odpověď byla vždy stejná: „Pokud jste si nevšimli, velké věci jsou složeny z malých. Musí tedy existovat způsob, jak tyto dvě teorie propojit.“ Obecná relativita popisuje velké věci a kvantová mechanika ty malé. Jenže spolu nesouhlasí. Musí tedy existovat nějaká spojitá vazba mezi nimi.
Karel:
A dnes už můžeme říct, že účinky kvantové teorie působí pravděpodobně i ve velkém měřítku.
Nassim:
Ano. V průběhu let a s lepšími pozorovacími nástroji jsme objevili i vyvinuli teorie, které ukazují, že kvantové efekty na kosmologické úrovni mají zásadní význam a není možné je ignorovat. Podle mého názoru a na základě mé práce však stejně tak nelze ignorovat kosmologické efekty či obecnou relativitu na kvantové úrovni. A právě tato druhá část – tedy aplikace obecné relativity na kvantovou úroveň – není příliš známá ani populární.
Jsou tu lidé jako Roger Penrose, kteří trvají na tom, že bychom měli spíše modifikovat kvantovou mechaniku než se snažit kvantizovat gravitaci. To je jeho cesta. Ale není mnoho takových, kteří by se o to pokoušeli – snad kromě Einsteina a Rosena v roce 1935, kteří se snažili „geometrizovat“ kvantovou mechaniku, tedy aplikovat obecnou relativitu, geometrii časoprostoru, na kvantovou úroveň.
Proč je proton malou černou dírou
Karel:
A ty jsi v téhle oblasti dosáhl pokroku. Co tedy můžeme čekat? Jsme jednotné teorii dnes zase o něco blíž?
Nassim:
Myslím, že ano. Rozhodně. Podle mě jsme už skoro u cíle, alespoň podle práce, kterou dělám. V podstatě jsem nic nového nevynalezl, jen jsem jinak uspořádal to, co už tu bylo. A pokud chceš jednovětý závěr: jádro atomu je malá černá díra, malá singularita. Proto je tak extrémně energetické a stabilní – je to vlastnost samotného časoprostoru. O tohle se v roce 1935 pokusili už Einstein a Rosen, jen neměli nástroje, které máme dnes. Chyběl jim jeden klíčový prvek – data.
Jukawa tehdy sice publikoval své práce, ale ty nebyly dobře pochopené a neexistovalo ani měření jaderné síly, tzv. barevné síly na jaderné úrovni. A právě tenhle kousek informace Einsteinovi a Rosenovi chyběl, když se snažili ukázat, že proton, tedy jádro atomu, je malá černá díra. Jejich práce vedla ke vzniku matematiky červích děr. Ukázali, že časoprostor se může „zabalit“ do jakési trubice červí díry, která má na koncích malé černé díry – ústí té trubice. Ty přiřadili protonům a pokoušeli se vytvořit teorii, kde částice odpovídají těmto koncům trubice.
Jenže když počítali parametry pro proton – když do rovnic dosadili jeho hmotnost – vyšel jim poloměr asi 10⁻⁵² metru. To je mnohem menší než Planckova délka, tedy nejmenší myslitelná „jednotka“ časoprostoru, když spojíš všechny fyzikální konstanty dohromady. Proto jim to nedávalo smysl. A nikdo si nevšiml chyby. Já jsem byl první, kdo si opravdu všiml, že poloměr, který dostali, je ve vztahu k reálnému poloměru protonu přesně konstantou alfa G. Ne přibližně – ale přesně.
A alfa G je konstanta, která spojuje silnou jadernou sílu s gravitací. Vyjadřuje, jak slabá je gravitační síla ve srovnání se silnou jadernou, která drží pohromadě jádra atomu.
Karel:
Jestli to správně chápu, tehdy tu informaci neměli. Objevila se až později, ale nikdo si toho poměru nevšiml.
Nassim:
Nikdo se k tomu už nevrátil a neřekl si: „Páni, vždyť oni vlastně objevili poměr mezi silnou jadernou a gravitační silou.“ Kdyby si toho Einstein všiml, určitě by na to přišel. Jenže tu informaci tehdy neměli.
Když si to uvědomíš, stačí vlastně jen obrátit rovnici. Místo toho, abys počítal, jak malý by musel být poloměr protonu, kdyby byl černou dírou, se zeptáš: Kolik energie musíš vložit do velikosti protonu, kterou skutečně měříme, aby se stal černou dírou? A ta energie přesně odpovídá energii potřebné k vytvoření silné jaderné síly.
A v tu chvíli do sebe všechno zapadne. Uvědomíš si, že jaderná síla – ta silná síla, kterou využíváme v jaderném štěpení, v jaderné energii, prostě ji z atomu získáváme – je ve skutečnosti silou malé černé díry, kterou nazýváme proton.
Karel:
To je naprosto fascinující. Takže jde o průlom ve fyzice?
Nassim:
Ano, přesně tak. Protože najednou aplikuješ Einsteinovy rovnice gravitačního pole na atomovou úroveň – a vycházejí ti správné výsledky. Vše se propojuje. Je tu ale jeden zásadní moment: když ten výsledek dostaneš, uvědomíš si, že poměr mezi silnou a gravitační silou není jen ten, o kterém jsem mluvil před chvílí, ale že se stejný poměr objevuje také mezi Planckovou stupnicí a protonem. Ukazuje se, že Planckova stupnice souvisí s protonem. Protože další otázka, kterou si při psaní té rovnice položíš, je: Odkud se bere energie, která z protonu udělá černou díru? Máš energii na vytvoření silné síly, která zakřivuje časoprostor, ale odkud ta energie přichází?
A když dojdeš k Planckově stupnici, zjistíš, že právě ona poskytuje tu energii. A tím se dostaneš k něčemu, co bylo známé už na úplném začátku kvantové mechaniky. Max Planck objevil, že oscilátor má téměř nekonečné množství energie i při teplotě nula Kelvinů. Tomu se říká nulová energie, zero-point energy. A tato energie se na Planckově škále „renormalizuje“. Já tomu říkám Planckovo plazma – a souvisí to se samotnou strukturou časoprostoru. Obecná relativita nám říká, že časoprostor se zakřivuje a tím vytváří síly. Ale neříká, co vlastně časoprostor je.
Běžně se to vysvětluje analogií s míčem na trampolíně: velký míč prohne povrch a menší míček po něm obíhá. Jenže tahle představa se mi moc nelíbí. Mnohem lepší analogie je s použitím vany. Představ si vanu s vodou a gumovou kachničkou. Když vytáhneš špunt, vznikne vír. Kachnička se dostane do proudu a začne obíhat kolem odtoku, je k němu přitahována. Obecná relativita popisuje zakřivení hladiny vody, které ten pohyb vysvětluje. Jenže ve skutečnosti voda, která vypadá hladce zakřivená, je složená z molekul – z vodíku a kyslíku. A právě kolektivní chování těchto molekul dohromady vytváří zdání zakřivení.
Stejně tak je to v zakřiveném časoprostoru. Proč se zakřivuje? Protože prostor sám má svou dynamiku, jakousi fluidní dynamiku – což je právě nulová energie, zero-point energy, která vytváří kvantové vakuové fluktuace. Prostor je plný elektromagnetických fluktuací. Jsou chaotické, všude přítomné, ale v určitých oblastech se uspořádají – podobně jako když ve vaně vytáhneš špunt – a tehdy zakřivují časoprostor a vytvářejí částice, které vnímáme. Vytvářejí hmotný svět.
Takže ve skutečnosti kolem nás není „hmotný svět“ jako takový. Je tu prostor, který se v určitých hustotách a uspořádáních jeví jako hmota.
Odkud se bere neomezená energie vesmíru
Karel:
To je úžasné. Takže i při teplotě nula Kelvinů máme obrovský energetický potenciál, který můžeme zkoumat.
Nassim:
Přesně tak. Když Max Planck na tohle přišel – on vlastně napsal první rovnice kvantové mechaniky – snažil se tehdy vyřešit problém klasické fyziky spojený s termodynamikou tzv. černého tělesa. V podstatě chtěl popsat, jak se chová vlákno žárovky, tedy jaké frekvence vyzařuje při různých teplotách. Když se zahřívá, posouvá se spektrum do modré a ultrafialové oblasti, frekvence roste. Jenže rovnice, které měli fyzici tehdy k dispozici, říkaly, že při teplotě kolem 5 000 K by těleso mělo vyzařovat nekonečné množství ultrafialového záření. To se v laboratořích samozřejmě nepotvrzovalo.
Planck se snažil tu rovnici vyřešit, ale nevěděl jak. Tak tam prostě vložil konstantu, kterou dnes známe jako Planckovu konstantu, označil ji h (později ℏ). Popsal tím malý oscilátor. Musíš si uvědomit, že kolem roku 1900 se samotná existence atomů teprve začínala potvrzovat a tehdy byly chápány spíš jako malé oscilátory. Ve škole se kvantová mechanika často vysvětluje analogií s pružinou a závažím, které kmitá. Jenže to není moc výstižné – lepší je představit si něco, co se otáčí. Matematicky je to ekvivalentní, ale pro vesmír lepší, protože ve vesmíru nenajdeme pružiny se závažím, spíš malé rotující oscilátory.
Planck tím popisoval, že když do rovnice přidal svou konstantu, oscilátor absorboval a vyzařoval energii v balíčcích elektromagnetického pole. To znamená, že záření vycházející z tělesa není spojité, ale rozdělené do kvant – proto „kvanta“. Z toho vznikl název kvantová mechanika. Einstein pak tato kvanta pojmenoval fotony a dostal za fotoelektrický jev Nobelovu cenu.
Planck sám ale nebyl se svou rovnicí spokojený. Připadalo mu to jako nesmysl. Chtěl ji upravit tak, aby alespoň absorpce byla klasická a jen vyzařování probíhalo v kvantech. A tak v roce 1912 napsal zobecnění svého původního zákona, které vedlo ke stejnému výsledku jako původní zákon, jen s tím rozdílem, že absorbovaná energie byla spojitá, ne po kvantech. Snažil se tak vrátit ke klasice.
Jenže když šel víc do hloubky a počítal vnitřní energii malého oscilátoru, objevil se tam člen, který nešlo odstranit – vycházelo mu zhruba „jedna a půl ħ“. To bylo podivné. Rovnice totiž říkala, že i při nule Kelvinů, kdy by měl být oscilátor úplně zmrzlý a bez pohybu, má uvnitř nekonečné množství oscilací. To bylo divné. Einstein i Stern se tím pak zabývali, ale většinová snaha byla ten člen z rovnic spíš odstranit než si uvědomit, že jsme vlastně narazili na zdroj samotné existence – nulovou energii, zero-point energy.
Místo aby přijali, že oscilátor má neustálý zdroj energie, pokusili se tvrdit, že všechny módy oscilace nulové energie se navzájem vyruší. Těch módů je nekonečně, takže dohromady dávají nulu. Rovnice se tak prostě položí na nulu a „je klid“. Jenže když to uděláš důsledně, znamená to, že oscilátor je najednou magický objekt: kmitá, ale nemá žádný zdroj energie. Pokud bys spočítal jeho vlastní interakci, během zlomku sekundy by se vyčerpal a zastavil – stejně tak by po velkém třesku během miliardtiny sekundy všechno zmizelo. To ale nikdo neřešil.
Tohle – nechci být příliš technický – ale v podstatě dělá rovnici komutativní, i když správně musí zůstat nekomutativní. Komutativní znamená, že na pořadí nezáleží. Nekomutativní znamená, že na pořadí záleží. A právě proto musí existovat zdroj energie pro oscilátor.
Abych se neztratil v detailech… Ukázal jsem, že jeden z problémů nulové energie zní: Když je v prostoru tolik energie, proč nezakřivuje časoprostor? I když připustíš, že není nekonečná, a zastavíš ji na Planckově škále, tedy na maximu, pořád vychází asi 10⁹³ gramů na centimetr krychlový. To je obrovské množství energie – přibližně 10¹¹³ joulů na centimetr krychlový. Je to šílené. Takové množství energie by mělo zakřivit prostor do jediného bodu.
A to, co jsme ukázali, je, že ono to skutečně dělá.
Karel:
A právě z toho vychází teorie propojení holografického vesmíru?
Nassim:
Ano, přesně tak. To znamená, že je nutné zohlednit… Wheeler se vlastně pokusil uvažovat, co nulová energie způsobí. Ukázal, že není možné vzít rovnici nulové energie a rovnici obecné relativity zvlášť a nespojit je dohromady. Je třeba se ptát, co udělá všechna ta energie s časoprostorem? A když to uděláš, vyjde ti, že časoprostor je zrnitý, protože energie ho zakřivuje do malých bublin. Tomu se začalo říkat kvantová pěna. A tyto bubliny existují na Planckově stupnici.
Jinými slovy, struktura časoprostoru kolísá díky těmto bublinám na Planckově úrovni. Já jsem pak spočítal, jaká je zbytková energie na úrovni protonu. Protože mezi Planckovou škálou a škálou protonu je obrovský rozdíl – asi 20 řádů. A pokud vezmeš… Omlouvám se, že ti tady vykládám celou historii.
Karel:
Vůbec ne, je to skvělé. A je to velmi důležité, protože to dává srozumitelný pohled na to, co se vlastně děje. Možná to působí trochu složitě, ale myslím, že je to nesmírně důležité, protože mluvíme o skutečných průlomech ve fyzice.
Nassim:
A také jde o pochopení samotné reality. Takže když se podíváš na ten rozdíl, je mezi nimi asi 20 řádů velikosti, ano?
Karel:
Mezi Planckovou stupnicí a stupnicí protonu.
Nassim:
Ten rozdíl je obrovský. Kdybych zvětšil Planckovu stupnici na velikost zrnka písku, proton by měl velikost odtud až k Alfa Centauri – tedy průměr asi 40 miliard kilometrů. Představ si, kolik zrnek písku by se vešlo do protonu tak velkého, jako je vzdálenost k Alfa Centauri. Ta „zrnka“ jsou opravdu neuvěřitelně malá.
Takže jsme si řekli, že to půjdeme spočítat pořádně a nebudeme jen předpokládat, že se všechny módy oscilace prostě vyruší. Proč by měly? Vezmeme proton a chápeme ho jako dutinu. Kolik těch malých „bublin“ se v něm nachází? Kolik módů oscilace? Ty se zastaví na velikosti protonu a sahají až dolů k Planckově stupnici.
A pak můžeš použít tzv. korelační funkce, abys určil, kolik módů se sčítá konstruktivně a vytváří energii, kterou můžeš změřit, a kolik se jich navzájem vyruší. A když to spočítáš, je to ohromující – vyjde ti přesně hmotnost protonu.
Karel:
To je naprosto fascinující. Je to přímý důkaz té teorie, že? Protože jinak by přece nebylo možné získat takový výsledek jen tak z výpočtu.
Nassim:
To je nemožné zpochybnit. A je to přesné. Naprosto přesné. Až šíleně přesné. A teď můžeš dokázat, že energii, kterou nazýváme hmotou, ve skutečnosti vytváří energie nulového bodu. Protože proton je ta hmota a všechny atomy jsou tvořené protonovou hmotou.
A totéž lze udělat i pro elektron. To jsem zatím nepublikoval, ale je to stejné. Takže se dá ukázat, že hmotný svět je ve skutečnosti jen dynamickou funkcí energie nulového bodu.
Karel:
Složený z těch drobných bublin, kterých je v jednom protonu 10²⁰.
Nassim:
Přesně tak. A teď vidíš úplně jiný obraz. Předměty nejsou oddělené, jsou jen proudem této dynamiky. A je to celé diskrétní. Diskrétnost je přitom vlastností samotného časoprostoru – ten se zakřivuje natolik, že se „zaškrtí“ a vytváří bubliny. Takže ty dvě teorie už nejsou oddělené.
Když tedy aplikuješ Einsteinovy rovnice gravitačního pole na proton tímto způsobem, oscilátor už není bez zdroje energie – neustále ho získává z energie nulového bodu. A když aplikuješ Einsteinovy rovnice gravitačního pole na proton, zjistíš, že se chová jako malá černá díra – protože uvnitř je součet energie všech oscilátorů na Planckově škále.
Pak se můžeš zeptat: Kolik záření by taková malá černá díra velikosti protonu vydávala? To se nazývá Hawkingovo záření. Protože máš hmotnost mnohem větší, než jakou u protonu běžně měříme, protože jde o energii nulového bodu. Většina té hmoty, kterou měříme, je vlastně to, co nazýváme silnou jadernou silou. Proto je to ekvivalentní s konstantou alfa G. Ve skutečnosti totiž měříš hmotnost té černé díry, jen ji vidíš jako sílu. Když měříme černou díru ve vesmíru, jak to děláme? Podle síly, kterou působí na okolní objekty. A i zde je to stejné – měříš sílu černé díry.
Když pak spočítáš Hawkingovo záření té černé díry, dostaneš velmi zajímavý výsledek. Hawking totiž zjistil, že na horizontu událostí černé díry se objevují dvojice kvantových bublin časoprostoru. Většinou se navzájem vyruší. Ale pokud jedna spadne dovnitř, druhá se vyzáří ven. To je Hawkingovo záření. Pokud je proton skutečně malou černou dírou, pak by výpočet jeho Hawkingova záření měl odpovídat pozorované realitě. A když ten výpočet uděláš, vyjde ti přesně klidová hmotnost protonu – tedy ta, kterou skutečně měříme zvenčí.
Tím získáš dva výsledky: jeden z výpočtu vnitřních módů oscilace a druhý z vyzařování. A oba spolu přesně souvisí. Oscilátor tak neztrácí energii – neustále ji dostává v té míře, v jaké ji vyzařuje. Proto je proton extrémně stabilní. A to také pozorujeme: Když se díváme na jádro atomu, víme, že samotné protony nikdy nepodléhají rozpadu. Nikdy jsme neviděli, že by proton ztratil energii. Teorie sice říkají, že k rozpadu by mohlo dojít, ale až za dobu trilionkrát delší, než je stáří vesmíru.
Na základě našich výpočtů ale můžeme říct, že proton je stabilní prakticky donekonečna. Protože je neustále doplňován energií nulového bodu. A i to, co vyzařuje, se vrací zpátky do energie vakua. Vzniká tím zpětná vazba. A právě tady se začínají objevovat fraktální efekty. Jakmile má systém zpětnou vazbu, vznikají holografické principy a z nich se pak skládá úplně nový obraz reality.
Karel:
Náš prostor je tedy tvořen obrovským množstvím bublin – je diskrétní. A existuje časová škála, podle které tyto bubliny vzájemně interagují a proměňují se. A to souvisí i s Planckovou časovou konstantou.
Nassim:
Ano, přesně tak. Souvisí to s Planckovou konstantou. Planckova konstanta, tedy h, se nakonec ukázala být vždy svázaná s faktorem 2π – s obvodem kruhu. Proto se zavedlo ℏ (H-bar), což je konstanta h normalizovaná právě dělením 2π. Říká se jí kvantový moment hybnosti.
Z toho plyne princip zachování momentu hybnosti. Představ si, že všechny ty malé „Planckovy bubliny“ se částečně srovnají – tím vznikne spin částice. A pak se částice srovnají dohromady a předají spin větším objektům… a tak dál až do makroskopické úrovně.
Existuje dokonce experiment, který to podporuje – Einsteinův–de Haasův experiment. Do cívky se vloží kovová tyč. Když se zapne proud, nic by se nemělo stát, protože tyč je uprostřed pole a žádný rozdíl tam není. Ale tyč se začne otáčet. Důvod je ten, že se zarovnají spiny elektronů – jsou jich miliardy, jsou mnohem menší než samotná tyč, ale jejich celkový moment hybnosti se přenese na tyč a ta se roztočí.
To je dobrý příklad toho, jak se tento princip přenáší napříč různými škálami.
Karel:
Takže postupujeme od nejmenší škály k té největší, krok za krokem. V tom smyslu jsme jako atomy jednoho bytí – pak přichází Země a další úrovně. A tak můžeme pokračovat donekonečna. A nakonec mít kosmos kosmů a tak dál.
Nassim:
Přesně tak. Můžeš si představit fraktální vesmíry, které pokračují do nekonečna směrem nahoru. A stejně tak můžeš jít dovnitř, do nekonečně malého. Planckova škála je jen jednou z úrovní, která určuje rychlost světla. Ale existují i subplanckovské velikosti – hyperplanckovské nebo transplanckovské.
A protože teď v našich rovnicích rozumíme škálování, můžeme předpovědět, jaká ta subplanckovská velikost bude. A také jaká je rychlost světla na této subplanckovské úrovni.
Karel:
A to škálování funguje i na makroúrovni. Takže tímto způsobem můžeme mluvit o „červích dírách vesmírů“.
Nassim:
A právě to si představovali Einstein a Rosen – že existuje struktura černých děr a červích děr, která se může objevovat jak v nekonečně velkém měřítku, tak i v nekonečně malém.
Karel:
Myslím, že tohle je důležitý bod. Mnoho lidí mluví o paralelních vesmírech a představují si, že existuje nekonečné či obrovské množství vesmírů vedle sebe. Ale tohle je něco jiného. Podle mě je to mnohem integrovanější.
Nassim:
Je to soustředné, ne paralelní. Protože ve vesmíru vlastně nic paralelního není – vždycky tam existuje zakřivení. Paralelismus. Minkowského prostor je ve skutečnosti jen zobecnění, vlastně aproximace, kdy si řekneš: „Budu uvažovat jen objekty, na které se dívám, a předpokládám, že zbytek prostoru je plochý.“ Jenže tím vlastně odstraníš všechno ostatní ve vesmíru. Tak jak přesný pak může být takový výpočet?
Karel:
Může to být zajímavý intelektuální koncept. Ale ve skutečnosti je to přesně to, co jsme ve fyzice dělali – vycházeli jsme z předpokladu, že existuje pozorovatel, který se může dívat na něco izolovaného. Odděleného od všeho ostatního. Jenže tohle ukazuje, že to tak není. A to je další velmi zajímavá věc.
Nassim:
Víš, to vede ke zmatku. K velkému zmatku. Dokonce i u úplně jednoduchých předpokladů, které každý fyzik opakuje skoro jako dogma. Třeba že neexistuje perpetuum mobile, že ze systému nemůžeš získat víc, než do něj vložíš, a podobně. To všichni opakují – studenti, fyzici, prostě všichni. A když řekneš něco jiného, reakce je: „Proboha, ty vůbec nechápeš fyziku, protože si myslíš, že existuje perpetuum mobile.“
Jenže když řekneš špičkovému fyzikovi, aby ti ukázal něco, co není perpetuální, tak to nedokáže. Protože všechno je složené z protonů – a ty, zdá se, fungují věčně. Hvězdy se pořád otáčejí. A i když hvězda exploduje, nezmizí. To, co vidíš, je jádro – černá díra nebo pulsar. A to jsou ohromná množství energie. Není to tak, že by hvězda přestala existovat, jen se proměnila.
Takže ten problém, ta představa, že energie „ubývá“, pramení z pojmu entropie. Jenže ten vlastně ani není ve fyzice přesně definovaný. Princip entropie je pravdivý, ale jen lokálně. Globálně se vždycky zachovává. Jak bych to jen vysvětlil…
Karel:
Pokud nic neuděláš, věci mají přirozenou tendenci se rozpadat – pokud do nich nevkládáš energii. To platí na makroúrovni. A předpokládá se, že totéž se děje všude.
Nassim:
Ale když se podíváš na přírodu, vyvstane otázka: Odkud se bere zdroj nízké entropie – tedy zdroj uspořádanosti, zdroj tvoření? Jestliže entropie znamená, že všechno směřuje k čím dál větší neuspořádanosti, kde se pak bere to, co přináší uspořádanost?
Ve vesmíru je tímto zdrojem gravitace. Protože gravitace všechno přitahuje a spojuje, čímž vytváří uspořádané struktury, z nichž se pak šíří neuspořádanost. Tak například gravitace dala dohromady naše Slunce. Slunce pak vyzařuje – a my z toho máme užitek v podobě nízké entropie. Tu pak přeměňujeme na vyšší entropii – a výsledkem je biologie a všechno, co kolem sebe vidíme.
Jenže když to spočítáš, mohl bys říct: Takže Země musí absorbovat teplo ze Slunce. Ale to není pravda. Kdyby Země absorbovala celé to teplo, už by dávno shořela. Musí vyzařovat zpět do vesmíru přesně tolik tepla, kolik přijímá. To, co skutečně získáváme, není teplo, ale nízká entropie – tedy uspořádanost. Chápeš?
A pak si položíš další otázku: Když Slunce získalo tuto uspořádanost a vyzařuje ji k nám, odkud ji vzalo? Z galaxie. A galaxie ji dostala z kupy galaxií, ta ze superkupy… a nakonec se dostaneš zpátky k velkému třesku. A pak přijde další otázka: Odkud ji získal velký třesk?
A právě tady se vracíš k Planckově stupnici. Protože velký třesk začal z jednoho z těch drobných bodů na Planckově úrovni. A to je ten zdroj energie, který všechno živí. Ale nejen v jediném okamžiku, kdy vesmír explodoval – to se děje neustále. Neustále proudí energie, která vše udržuje. Velký třesk byl jen výsledkem předchozího „třesku“ a ten zase předchozího… Je to nekonečná posloupnost.
Takže si uvědomíš, že existuje kontinuální zdroj energie, který vše udržuje v chodu. Energie se neustále přelévá – z Planckovy stupnice nahoru a zase zpátky dolů, v nepřetržité zpětné vazbě.
Když tyto rovnice napíšeš, nakonec zjistíš, že existuje přímá zpětná vazba mezi elektromagnetickým polem – tím, co se vyzařuje – a gravitačním polem – tím, co se vrací zpět. A v zásadě jde o fluidní dynamiku se dvěma směry pohybu. Když se Planckova stupnice pohybuje ven, nazýváme to elektromagnetismus. Když se pohybuje dovnitř, nazýváme to gravitace.
Proč je vesmír hologram a jak je všechno se vším propojené
Karel:
Fantastické. Takže v zásadě ten původní proton – vlastně ne proton, ale ta drobná částice na Planckově úrovni – způsobil velký třesk a tím vznikl náš vesmír. A zároveň říkáš, že žijeme v holografickém vesmíru – tedy že v každém drobném protonu je uložena celá informace o celku.
Nassim:
Ano. Když spočítáš, kolik energie nulového bodu je uvnitř dutiny protonu – kolik tam celkově kolísá, nejen konstruktivní vlny, které odpovídají hmotnosti protonu, ale úplně všechno – vyjde ti přesně kritická hustota vesmíru.
Dostaneš nejen celkovou hmotnost všech protonů ve vesmíru vyjádřenou jako energii, ale přesně také temnou hmotu a temnou energii – zkrátka všechno. A mimochodem tímto způsobem se vysvětluje i temná hmota a temná energie. Takže v rámci této teorie už nepředstavují žádnou záhadu.
A pak to všechno zapadne. Uvědomíš si, že to bylo jen proto, že jsme ve vesmíru nebrali v úvahu energii nulového bodu. A právě proto nám chybí 96 % hmoty vesmíru – protože jsme tuto energii nezapočítali. Když ji zahrneš, najednou všechno vychází.
Ale to nejpozoruhodnější je, že zkoumáš jen malý proton. Proton, kterých máš ve svém těle víc, než je hvězd ve vesmíru – a přesto právě díky němu dokážeš porozumět celému vesmíru. A když tyto výpočty provedeš, vyjde ti správná hmotnost, teplota, velikost – zkrátka všechny klíčové parametry vesmíru. A to všechno jen pouhým studiem jednoho protonu.
Karel:
Ano, je to opakující se vzorec. Neuvěřitelný vzorec vesmírů uvnitř vesmírů. Nejmenší a největší jsou nějakým způsobem propojené do kruhu – alespoň si to tak můžeme představit.
Nassim:
Had, který kouše vlastní ocas. Ano, přesně tak. Tolik starověkých civilizací o tom mluvilo. A já měl tu čest setkat se s dalajlámou v Dharamsale. Povídali jsme si a měl jsi vidět, jak se mu rozzářily oči, když jsem mu to vysvětloval. Řekl: „Ale tohle máme i v naší buddhistické tradici.“
Naše skupina s ním původně měla strávit jen dvacet minut. On se ale otočil ke svým lamům a něco jim řekl – nerozuměl jsem, a tak jsem si myslel, že jsem řekl něco špatně, že se snad urazil. Jenže on jim řekl, ať zruší všechny jeho další schůzky. A nakonec jsme spolu strávili skoro čtyři hodiny. Bylo to úžasné.
A ano, tenhle princip najdeš v mnoha starověkých civilizacích – myšlenku, že malé a velké je propojené, že všechno je vzájemně spojené. A právě tak vzniká svět, jaký známe.
Karel:
A odtud se samozřejmě můžeme ptát, jaký je smysl našeho bytí? Co vlastně všechny tyto informace znamenají? Jenže ještě předtím tu jsou zásadní fyzikální důsledky. Mluvil jsi o teorii řízení gravitace – jak by měla fungovat?
Nassim:
Ano, protože tím získáš úplně nový pohled na gravitaci. Když jsme tyto rovnice použili – a právě o tom je náš článek, který je teď v recenzním řízení – ukázalo se, že pokud vezmeš Einsteinovy rovnice gravitačního pole, vyřešíš metriku a dosadíš data, dostaneš pro tzv. barevnou sílu (sílu uvnitř protonu) přesně ten výsledek, který dnes experimentálně měříme.
Pak lze ukázat, že tato síla na Planckově škále odpovídá Planckově síle, dále se projevuje jako barevná síla, pak jako reziduální silná jaderná síla (ta, která váže protony v jádru atomu) a nakonec – přes sérii fázových přechodů popsaných Jukawovým potenciálem – přechází až v gravitační sílu.
Jinými slovy: gravitace, jak ji dnes zažíváme jako extrémně slabou, má svůj původ v Planckově síle. Všechny základní síly mají kořen v Planckově poli – a to je elektromagnetické pole. To znamená, že máme přímou cestu, jak uvažovat o technickém vytváření sil.
Pokud se podaří vytvořit dostatečně silné elektromagnetické pole ve správném uspořádání, lze tu jinak chaotickou Planckovu škálu „srovnat“ – jako když se v přírodě organizuje v protonu nebo atomu. V laboratoři by tak šlo v jistém smyslu vytvořit „velký atom“ nebo „malou hvězdu“. A tím získat možnost řídit gravitaci – tedy zakřivovat časoprostor.
Jak blízko má lidstvo k ovládnutí gravitace
Karel:
Takže systematicky lze zakřivením různých částí prostoru gravitaci překonat nebo ji pozměnit, případně ovlivnit hmotnost objektu.
Nassim:
Ano, přesně tak. Dá se vytvořit lokální gravitační bublina – umělá lokální gravitační bublina. A když to dokážeš, máš vlastně motor kosmické lodi. Něco jako warp pohon.
Karel:
Takže to, co dnes vidíme ve sci-fi, se vlastně blíží skutečnosti.
Nassim:
Ano, přichází to. A co je zajímavé, když se podíváš na sci-fi v průběhu historie, vždycky bylo napřed.
Karel:
A to je další záhadná věc – jak se informace nějakým způsobem šíří. Ale to už by bylo na jiné téma.
Nassim:
Ano, to je jiné téma, ale je to pravda. Sci-fi je vždycky napřed. Mobilní telefony, ledničky, ponorky, umělá inteligence – to všechno se objevilo ve sci-fi dřív, než jsme to skutečně vynalezli. Takže warp pohon? Ten přijde taky.
Karel:
Jakmile se nám podaří takto ovládnout gravitaci, získáme dvě zásadní možnosti. Tou první je manipulace s objekty. A tou druhou je cestování vesmírem – tedy možnost překonat rychlost světla.
Nassim:
To by byl až další krok, ale i kdybys dokázal gravitaci ovládat jen částečně, měl bys být schopný doletět na Jupiter během pár minut. Už to samo o sobě je ohromující – mohl bys obletět Jupiter přes víkend a v pondělí se vrátit zpátky do práce. Myslím, že se toho dožijeme, že je to opravdu blízko.
A lidem to dnes možná zní šíleně. Jenže představ si, že bys byl ve vesnici, kde žili bratři Wrightové, dva týdny před jejich prvním letem. Do té doby byli známí jen jako výrobci jízdních kol – a najednou tvrdili, že postaví stroj, který vzlétne. Pro tehdejší lidi to bylo naprosto nepochopitelné. A přesto se to stalo.
A pak skutečně vzlétli. Přitom do té doby vyšly stovky článků, které „vědecky“ dokazovaly, že zvednout hmotu do vzduchu je nemožné. Jenže bratři Wrightové to nevěděli – a tak prostě postavili letadlo.
Karel:
Což je šílené, že? A tohle je vlastně podobná situace – lidé bývají slepí k očividným věcem. Proč by ptáci měli létat a my ne? A přesto tehdy vycházely vědecké práce, které tvrdily, že to není možné.
Nassim:
A skutečně – ještě celé roky po prvním letu v Evropě vycházely články, které tvrdily, že létat je nemožné a že jde o podvod.
A teď je to vlastně totéž. Všechno kolem nás je v jistém smyslu věčné, a přesto pořád trváme na tom, že nic věčné být nemůže. Je to, jako by někdo tvrdil, že nic těžšího než vzduch nemůže létat, zatímco mu nad hlavou prolétá pták.
Takže naše společnost se dnes nachází ve stejné pozici, v jaké byla společnost před prvním letem. Myšlenka, že stačí zakřivit časoprostor a obejdeme se bez rakety s miliony tun paliva, zní teď stejně neuvěřitelně jako tehdy představa, že dřevěný stroj s těžkým motorem dokáže vzlétnout do vzduchu.
Karel:
A myslím, že bychom měli říct, že tam vlastně žádné zrychlení nebude. Tak odkud se tedy zrychlení vezme?
Nassim:
Zrychlení vzniká tak, že když ovládáš časoprostor, zakřivuješ ho a vytváříš kolem lodi jakýsi vír. Ten můžeš posunout, protože řídíš spin elektromagnetického pole. Když tu singularitu posuneš o něco výš, vír se změní – nahoře se zúží a dole rozšíří. A loď se pak začne propadat právě tam, kde je vír užší, protože ji to do toho zúženého prostoru vtahuje podobně jako vodu ve vaně.
Karel:
Skvělé. A jaká by byla teoretická rychlost takového pohybu?
Nassim:
Teoreticky bys mohl zrychlit na rychlost světla během pár sekund – dokonce za méně než sekundu. Ale aby to bylo možné, musí nejdřív proběhnout obrovský vývoj materiálů, aby se při tom všechno nerozpadlo. Proto tedy zatím zůstaneme pod rychlostí světla. Řekněme třeba 21 % rychlosti světla. To už by tě dostalo z New Yorku sem během pár vteřin. To úplně stačí. Žádný jet lag – to už je samo o sobě skvělé.
Ale kdybychom šli dál, nastává další časté nedorozumění. Když vezmeš Lorentzovu invarianci, tedy speciální teorii relativity a s ní spojenou Lorentzovu kontrakci času…
Karel:
Chtěl jsem se zeptat, jak to bude s časem a stárnutím?
Nassim:
Podle speciální relativity by hmotnost při dosažení rychlosti světla rostla do nekonečna, že? To ale platí jen tehdy, když uvažuješ speciální relativitu v „plochém“ prostoru. Nezohledňuješ gravitační pole, protože tak byla původně napsaná. Einstein ji postavil na plochém prostoru a teprve pak přišel s obecnou relativitou. Proto mají fyzici tendenci držet tyto dvě teorie odděleně, i když jsou propojené.
Říkat ale, že při rychlosti světla hmotnost roste do nekonečna, je ve skutečnosti špatná odpověď. Správně by se mělo říct, že při rychlosti světla se všechno „zhroutí“ na Planckovu stupnici. Všechno se stáhne zpět na tuto nejmenší možnou jednotku časoprostoru. A tím se staneš samotným vakuem.
A protože vakuum je holografické, je možné se znovu zformovat. Neříkám, že už mám přesně vyřešeno, jak ta rekonstrukce na druhé straně probíhá – na tom stále pracuji. Zatím jsem spokojený s malým zlomkem rychlosti světla.
Karel:
Můžeš se dostat libovolně blízko k Planckově stupnici, což znamená, že se zpomalíš – a pak můžeš znovu zrychlit až k rychlosti světla.
Nassim:
Takže pak vlastně „proletíš“ červími dírami na Planckově škále. Dostaneš se tam, kam chceš, a na druhé straně z nich zase vyjdeš. A jsi na místě. Teoreticky bys tak mohl překonat celou galaxii během miliardtiny sekundy.
A já jsem to spočítal. Vypočítal jsem, jak dlouho by trvalo překonat celý vesmír. A vyšlo mi… 10⁻²³ sekundy. To je obnovovací frekvence samotného vesmíru. A přesně to je také čas, za který proton zvládne jednu otáčku rychlostí světla. Je to neuvěřitelné. Opravdu pozoruhodné. Byl jsem ohromen, když mi ten výpočet vyšel.
Karel:
Existuje pro to nějaký teoretický důvod?
Nassim:
Ano. Vzešlo to přirozeně z rovnic. Pokoušel jsem se spočítat tento problém: Pokud Planckova stupnice tvoří základ všeho ostatního, co pak tvoří samotnou Planckovu stupnici? Dostaneš se k tomu, čemu říkám subplanckova nebo transplanckova stupnice. Je to nekonečná rekurze – Planckova stupnice v Planckově stupnici.
Spočítal jsem to, protože teď už vím, jak funguje škálování. Znám škálovací faktory – vycházejí přímo z mých rovnic – a ten faktor zůstává stejný. Aspoň to předpokládám. Aby Planckova stupnice měla svou hmotnost, energii, poloměr a všechny další parametry, musí mít hodnotu, kterou jsem vypočítal. Jinak by se celý model rozpadl. Jsem si proto docela jistý, že je to správně.
A pak jsem počítal, jaká by na této úrovni byla rychlost. Vyšlo mi, že by to bylo 10⁴⁰krát rychlejší než světlo. To je neuvěřitelné. A právě to určuje vztah mezi protonem a vesmírem. Dělá to z protonu i z Planckovy stupnice jakési středové body.
Pak jsem si řekl, že pokud je „ústí“ červí díry na Planckově úrovni, informace nemůže být přímo planckovská, ale musí být subplanckovská. Tak jsem spočítal, co se stane, když subplanckova stupnice pošle jeden bit informace skrz Planckovu stupnici napříč vesmírem. Projde všemi protony a dostane se na druhou stranu vesmíru. A vyšla mi přesně stejná hodnota, jako je čas, za který proton vykoná jednu otáčku.
Je to jako ozubená kola uvnitř dalších kol. Vidíš, jak to do sebe zapadá?
Karel:
Takže ta jedna otáčka protonu je vlastně okamžik, kdy se celý vesmír „obnovuje“, aktualizuje?
Nassim:
Ano, na úrovni vesmíru. Vesmír se „obnovuje“ pokaždé, když proton vykoná jednu otáčku. Díky tomu všechno neustále funguje jako propojený celek. Jako by všechno vědělo, kde se co nachází, a bylo navzájem spojené. Úplné propojení. Je to opravdu pozoruhodné.
Jaké jsou filozofické důsledky nové fyziky
Karel:
Takže moderní fyzika, ta skutečně nová fyzika, dnes dokazuje propojenost naší existence?
Nassim:
Ano, důkazů přibývá stále víc. A tím se zároveň vysvětluje i kvantové provázání – vidíme, že částice mohou zůstat propojené na dálku bez ohledu na to, jak daleko od sebe jsou.
Karel:
Informace – mimochodem, pro mě osobně bylo kvantové provázání naprosto jasným porušením tehdejší fyziky. Bylo to úplně vnitřně neslučitelné s tím, co platilo dřív.
Nassim:
A víš, když Einstein psal tyto práce, vlastně si z kvantové mechaniky trochu utahoval. Chtěl ukázat: „Tohle není možné, takže kvantová mechanika je chybná.“ Jenže pak jsme to začali umět měřit. Takže měl v jistém smyslu pravdu – ukazoval, že je v tom chyba. Protože to, co pozorujeme, ve skutečnosti nedělá kvantová mechanika, ale mikroskopické červí díry, tedy obecná relativita. V tomhle měl pravdu, když tvrdil, že kvantová mechanika to nevysvětluje správně.
A výsledek je ohromující i v mikroskopickém měřítku. Je fascinující, že psal práce o provázání částic jen pár měsíců po článku o červích dírách pro protony, pro částice – ale nikdy tyto dvě věci nepropojil.
Karel:
Takže tomu byl vlastně velmi blízko.
Nassim:
Byli tomu opravdu velmi blízko. A dnes se to už dává dohromady, i když zatím spíš jako hypotéza. Říká se tomu ER = EPR.
ER odkazuje na Einsteina a Rosena, kteří napsali práci o červích dírách pro částice. A EPR znamená Einstein, Podolsky a Rosen, kteří společně publikovali článek o kvantovém provázání. Spojením obou myšlenek vzniká rovnice ER = EPR.
S tímto konceptem přišli někteří z nejlepších fyziků na světě – například Maldacena nebo Susskind a další. Jenže dosud neexistuje formální propojení. Moje rovnice k tomu ale přirozeně vedou.
Karel:
Teď zažíváme singularitu ve fyzice. Singularitou prochází i naše Země, naše společnost. Doufejme, že budeme dostatečně uvědomělí a nezničíme všechny ty krásné věci, které právě objevujeme.
Nassim:
Myslím, že to vede i k vědomí samotnému. Ale to je na úplně jiný rozhovor.
Karel:
To by bylo úžasné. Moc rád bych tě pozval k dalšímu rozhovoru o vědomí. Možná si ho necháme na příště. Ale teď, ke konci – co to pro tebe znamená? Jaké to má důsledky pro naše myšlení a pro náš život? K čemu bychom měli směřovat? Možná to pověz jen v několika větách, než se k tomu vrátíme v dalším rozhovoru.
Chtěl bych ti moc poděkovat za tohle hluboké vysvětlení. Doufám – a věřím – že to bylo stejně obohacující pro diváky jako pro mě. Je to úžasné. Dostáváme se na samé hranice našich znalostí. A teď je otázka: Co to znamená pro náš život? Jak s tímto poznáním naložíme? Jak se postaráme, abychom se sami nezničili, ale dokázali tyto vědomosti využít?
Nassim:
Myslím, že je opravdu důležité, že lidstvo je na toto poznání připravené. Každé poznání lze využít různými způsoby, ale právě teď máme jedinečnou příležitost. Jsme na prahu sociální i fyzikální singularity, bodu zlomu, a věřím, že díky tomu může náš svět skutečně rozkvést.
Karel:
Přesně o tom mluvím i ve svých přednáškách. Máme šanci rozkvést způsoby, které si ani nedokážeme představit.
Nassim:
Přesně tak. A myslím, že většina lidí na Zemi tuhle vizi sdílí a kráčí po stejné cestě. Teď je důležité, aby se k tomu přidaly i instituce. Myslím ale, že se tam pomalu dostáváme.
Pro instituce to dřív bylo děsivé. Spousta těchto informací už byla známá, jen nebyly z různých důvodů přijatelné. A některé z těch důvodů byly i pochopitelné – během první a druhé světové války vznikaly nové objevy, například energie nulového bodu, a tehdy by asi opravdu nebylo moudré dávat takovou moc do rukou některých lidí.
Karel:
Myslím, že i Hitler tehdy vedl různé výzkumy.
Nassim:
Ano, právě v tomto oboru. A je dobře, že tehdy ten výzkum nedospěl dál. Potom v době Nikoly Tesly působilo mnoho vynálezců, ale v té době byla velká kontrola nad informacemi a místo sdílení se spíše utajovaly. Dnes se to začíná měnit.
A když tyto poznatky spojíme dohromady, změní se i náš pohled na sebe sama a na vesmír. Pracuji například na článku o tom, jak energie nulového bodu působí v těle – od struktury vody přes uhlík až po mikrotubuly v buňkách – a jak z toho může vznikat to, čemu říkáme vědomí. Nejsme odděleni od pole, jsme jeho součástí, jsme tvořeni protony a částicemi.
To pak zásadně mění vnímání: nejsme náhodný vedlejší produkt vesmíru, ale součást jeho evoluce. Máme roli – pole utváří nás a my zároveň utváříme pole. Uvědomíš si, že všechno, co děláš, má dopad na celek. Už nejsi oddělený, jsi součástí celku. A to tě přirozeně vede k větší ohleduplnosti. Dvakrát si rozmyslíš, než někoho zraníš slovy nebo činy.
Proto mají tyto fyzikální objevy i hluboký filozofický a společenský význam. Ukazují nám, že harmonie je možná. A jeden z největších zdrojů konfliktů – pocit nedostatku zdrojů a energie – se může vytratit. Protože jsme už téměř u cíle mít neomezený zdroj energie.
Dnes proudí miliardy dolarů do projektů, jako je jaderná fúze či tokamaky, které zatím nedaly jediný watt elektřiny. A přitom v historii byli vynálezci, kteří dokázali „pošimrat“ základní pole a energii z něj uvolnit. Pokud se podaří tuto cestu otevřít, zmizí i důvody k válkám. S téměř nekonečným množstvím energie a s pohony využívajícími gravitaci můžeš cestovat po galaxii a kdekoliv získat potřebné suroviny. Nebude už důvod o ně bojovat.
Jak může jednota lidstva proměnit naši budoucnost
Karel:
Materiální věci začnou ztrácet význam, protože nejsou tou skutečnou hodnotou, o kterou bychom měli usilovat.
Nassim:
Přesně tak. Hodnotou je tvořivost. To, co s materiálem dokážeš vytvořit. A to je fascinující. Opravdu pozoruhodné.
Karel:
S tím přichází i spousta obtíží. Kdybychom najednou měli neomezený zdroj energie, mohlo by to u některých lidí vést k úpadku. Proto je důležité zajistit, aby lidé měli i dál energii a motivaci posouvat se, vystupovat z komfortu, rozvíjet se a aby nezlenivěli nebo nepropadli závislostem.
Nassim:
Ale tohle je třeba něco, co mi přijde zajímavé v souvislosti s covidem. Jasně, část lidí zlenivěla, většina však ne. Možná první týdny ano, ale pak si mnoho z nich řeklo: „Tohle jsem vždycky chtěl udělat, a nikdy na to nebyl čas. Tak teď.“ A začali tvořit. Bez každodenního stresu se pustili do věcí, měnili návyky a rostli. Viděl jsem spoustu osobních proměn.
Byla to hrozná situace, ale měla i pozitiva. Třeba když na opuštěných dálnicích začaly růst květiny. Bylo vidět, jak rychle se Země dokáže zotavit, když změníme své chování.
A totéž můžeme udělat natrvalo. Změnit, jak nakládáme s energií a dopravou. Jakmile pochopíme, jak funguje gravitace a odkud se bere energie, velká část znečištění a s ním spojených potíží odpadne.
Věda se musí otevřít. Cenzura skončit. Každý má mít možnost přinést nápad a vést dospělou debatu. Nových myšlenek se není třeba bát. Co funguje, obstojí; co ne, samo zapadne. Věřím, že k tomu konečně směřujeme.
Karel:
Takže společnost je na to připravená. Samozřejmě pořád čelíme nenávisti a negativitě, což může být problém. Ale doufejme, že léčivý proces, který nám umožní přístup k energii, propojení a možnost takového cestování, dokáže postupně smazat i nenávist mezi lidmi.
Nassim:
Ano, většina lidí je poznamenaná traumatem – často generačním, které si neseme z válek a dalších událostí. Proto je tak důležité mít soucit. Když se díváme na to, co lidé dělají a proč to dělají, musíme si uvědomit, že to nikdy nevzniká z ničeho. Žádné dítě se nerodí jako zabiják – děti jsou čisté. Traumatické zkušenosti ale dokážou člověka změnit. A proto je potřeba empatie, umět se zeptat, co někoho přivedlo až na takové místo a jak mu můžeme pomoci dostat se zpět. Ukázat mu krásu místo toho, aby se stále trápil s nějakými problémy.
Karel:
Dnes můžeme lidem ukázat, jak krásná fyzika je. A zároveň jim přiblížit, že všechno je navzájem propojené – což přímo odporuje představě, že žijeme jako samostatné jednotky.
Nassim:
Ano, přesně – proti postoji „já jsem tady, ty jsi tam, ty jsi ten špatný“.
S takovou energetickou kapacitou a s ovládáním gravitace bychom dokázali věci, které dnes působí jako zázraky. Mohli bychom proměnit poušť v zelenou krajinu. Odsolovat vodu a zajistit pitnou vodu pro všechny. Postarat se o každého člověka.
A tehdy bychom byli skutečně jednou lidskou rasou. Ne oddělení, ale spojení. Kulturní rozdíly bychom naopak měli vnímat jako bohatství, které nás obohacuje.
Karel:
To je skvělé. Právě v tom spočívá skutečné bohatství – v tvořivosti, kterou přinášíme, když se s respektem propojujeme s jinými kulturami. Díky tomu se můžeme rozvíjet ještě dál. A vzájemná podpora pak otevírá prostor pro zcela nové, nečekané úrovně kreativity.
Nassim:
A nové myšlenky, nové koncepty a všechno s tím spojené… Protože na konci dne jsme všichni jedna rasa na jedné planetě, která je naším domovem, živí nás a pečuje o nás. A my se musíme spojit.
Nová fyzika, která se objevuje, právě tu jednotu ukazuje. A já opravdu doufám, že to lidi povzbudí, aby přestali lpět na rozdílech a začali si uvědomovat společný základ a společné vazby.
Karel:
A myslím, že jednou z věcí, na kterou bychom se měli soustředit, je i strach lidí. Musíme ho zmírnit, protože všechna nenávist a zlo podle mě vycházejí právě ze strachu. Fyzika nám dnes ukazuje, že se už nemusíme bát o svou budoucnost. V hmotném světě budeme mít dostatek. Tak přemýšlejme raději o tom, co nás činí šťastnými. Šťastní jsme tehdy, když tvoříme a když objevujeme nové věci. A to je dnes otevřené každému.
Nassim:
Ve výsledku by naším nejvyšším cílem mělo být porozumění sobě samému a vesmíru.
Jak bude vypadat objevování vesmíru v budoucnosti
Karel:
Pro mě je největším cílem porozumět vesmíru, společnosti a tomu, co se v ní odehrává – a jít stále dál, hlouběji a hlouběji v poznávání a chápání stvoření a našeho vesmíru. A zároveň i nás samotných.
Nassim:
A vlastně si nedovedu představit jiný důvod, proč život existuje, než to, že se samotný vesmír skrze nás učí poznávat sám sebe.
Karel:
Prostřednictvím nás – a právě proto stále procházíme i těžkými zkouškami. V minulosti jsme museli zažít ty nejhorší katastrofy, abychom se o sobě něco naučili. Naše vědomí sestupuje až do nejhlubší temnoty, aby mohlo pochopit i ty nejvyšší úrovně vědomí.
Nassim:
Ano, přesně tak – chodit se nenaučíš, aniž bys předtím párkrát spadl. Pád je součástí cesty. Bez toho kontrastu by vlastně ani nebylo o co usilovat. Byla by to nuda. Kdybys mohl mít okamžitě všechno, co si přeješ, vůbec by tě to nebavilo. A byl bys odsouzený k věčné nudě.
Karel:
Přesto se teď dostáváme do bodu, kdy dokážeme vytvořit téměř cokoli. Po všech problémech minulosti – a i když pořád nějaké jsou – jsme se posunuli neuvěřitelně daleko. Věřím, že jakmile překročíme bod sociální singularity, budeme téměř schopni tvořit úplně všechno.
Je důležité nezapomínat a umět si toho vážit. Nenechat krásu věcí zevšednět. Svět je plný úžasných věcí – jen máme tendenci si na ně zvyknout a brát je jako samozřejmé. A tím ztrácejí své kouzlo. Potřebujeme se na ně dívat znovu a znovu, jako bychom je viděli poprvé, a nezapomínat ocenit jejich hloubku a krásu.
Nassim:
Dobrá zpráva je, že pokud se nám podaří zvládnout gravitační a warpové pohony, otevře se před námi nesmírný prostor k objevování. Tolik věcí, které budeme moct vidět a obdivovat. Krása vesmíru je ohromující – a jsem si jistý, že potkáme i jiné civilizace. Není důvod, proč bychom měli být sami. Možná tam venku existují fascinující bytosti, se kterými budeme chtít navázat kontakt. A možností k objevování je nekonečně mnoho. Nikdy nám nedojdou.
Stačí se podívat na vývoj z nadhledu – vývoj vědomí je přímo spojený s tím, jak daleko se dokážeme vzdálit od svého domova. První lidé se nemohli dostat daleko. Pak přišlo zemědělství, domestikace zvířat, jízda na koni, vozy, auta, letadla… Každý krok nás posunul dál. A další krok je jasný – dostat se za hranice planety.
Je potřeba si uvědomit, že planetární systémy nejsou stabilní navěky. Nezůstávají perfektní po celou dobu. Dřív nebo později přijde kometa, silná sluneční erupce nebo jiná událost, která může planetu připravit o atmosféru. A pak je konec. Musíme být schopni přesunout se jinam. A to s raketami nezvládneme. Raketami se dostaneme jen na krátké vzdálenosti. I cesta na Měsíc nebo na Mars, které jsou vlastně blízko, je obrovský problém. Na Mars by bylo nutné každé dva roky – když se otevře startovní okno – vypustit tisíce raket. To by přetížilo atmosféru a poškodilo ionosféru i ozonovou vrstvu.
Jediná cesta je naučit se využívat gravitaci. Stejně jako nám Maxwell a Faraday ukázali, jak pracovat s elektromagnetickým polem a zrodila se celá nová technologie, je dalším krokem pochopit, jak využít gravitaci, nejen elektromagnetismus. A právě rovnice ukazují, že mezi nimi existuje přímá souvislost.
Karel:
Tak tedy doufejme a udělejme vše pro to, aby další kapitola našeho vývoje probíhala už na galaktické úrovni. Potom budeme moct objevovat vesmíry uvnitř vesmírů, až nakonec dosáhneme samotné úrovně celého našeho vesmíru a možná i dalších.
Nassim:
Ano, to bude naprosto ohromné. Ještě sice musíme překročit rychlost světla, k čemuž dojde zřejmě až později, ale samotná možnost cestovat napříč sluneční soustavou by byla úžasná.
Karel:
Je to úžasné. A fyziku k tomu už máme. Už to není žádná magie, ale součást toho, jak dnes chápeme samotnou strukturu fyziky.
Nassim:
Přesně tak. Je to součást toho, jak dnes chápeme fyziku. Stačí jen drobná úprava toho, co už tu bylo, a najednou se objeví klíč.
Lidé se ptají: „Ale jak to bude fungovat? Vždyť přece každý nebude mít vlastní kosmickou loď na zahradě.“ To jistě ne. Ale místo toho, abys nastoupil do letadla, nastoupíš do plavidla, které tě s pilotem doveze třeba na Jupiter nebo na Mars. Na dovolenou. Dovolená s výhledem z vesmíru – to je sen.
A zároveň nám taková technologie dá schopnost reagovat i na hrozby. Když se k Zemi přiblíží meteorit nebo kometa, s ovládáním gravitace to zvládneme. Bez toho je to obrovský problém. A máme jen omezený čas, abychom to dokázali. Právě teď stojíme v klíčovém a nesmírně důležitém bodě lidské evoluce.
Karel:
Moc děkuji za tohle skvělé, úžasné a obohacující setkání. Možná bys ještě mohl divákům říct, kde najdou více informací.
Nassim:
Ano, najdete nás na spacefed.com – to je Mezinárodní vesmírná federace. Na webu připravujeme nový portál, kde se lidé budou moct zapojit, propojit s námi a být součástí komunity.
Pracuji také na materiálech určených pro širokou veřejnost, které budou brzy k dispozici, a mám z toho velkou radost. K tomu existuje spousta možností, jak se zapojit a podpořit náš výzkum – protože nejsme financováni vládami ani žádnými skupinami.
Můžete se k nám přidat k diskusi, a pokud jste vědec, můžete nám pomoct i s psaním fyzikálních prací – tady se nám hodí každá pomocná ruka. Takže neváhejte a spojte se s námi na spacefed.com.
Karel:
Děkuji za rozhovor.
Nassim:
I já. Moc rád bych si to někdy zopakoval.
Komentáře