Jak léčit rány společnosti: Zdeněk Jan Weber o traumatu a hledání jednoty
- MARWEA Account
- před 11 minutami
- Minut čtení: 29
Žijeme v době, kdy je naše společnost rozdělená, plná konfliktů a kdy je obtížné vést skutečný dialog. Za mnohým z toho stojí nezpracovaná traumata – osobní i kolektivní. Právě o nich jsem mluvil s dalším hostem podcastu Talks 21 Zdeňkem Weberem – ředitelem Institutu léčení a prevence traumatu a zakladatelem projektů Síla duše a Mužský kruh.
Zdeněk věří, že zranění, která v sobě nosíme, nemusí být překážkou, ale mohou se stát zdrojem růstu. Pokud jim dáme prostor k uzdravení, otevírá se cesta k obnově vztahů i k větší jednotě společnosti. V našem rozhovoru jsme se dotkli toho, proč je důležité připustit si vlastní zranitelnost, jak funguje proces obnovy po těžkých zkušenostech a jak v dnešní polarizované době hledat mosty mezi rozdílnými pohledy.
To nejdůležitější, co v rozhovoru zaznělo
Proč je naše společnost tak rozdělená
Karel:
Milí přátelé, vítám vás u natáčení Talks 21. Mým dnešním hostem je Zdeněk Weber. Ahoj, Zdeňku.
Zdeněk Jan Weber je ředitelem Institutu léčení a prevence traumatu, zakladatelem organizací Síla duše a Mužský kruh a lektorem transparentní kruhové komunikace i trauma-informovaného přístupu.
Žijeme dnes v extrémně komplikované a rozdělené společnosti, ve společnosti v konfliktu, která není schopná vést dialog a naslouchat si. Jedním z důvodů těchto problémů jsou neléčená traumata. Lidé nejsou ochotní ani schopní naslouchat a často za žádnou cenu nepřipustí, že by mohli udělat chybu. Přitom víme, že jsme všichni omylní a chyby nevyhnutelně děláme.
Zdeňku, co s tím? Co bys jako odborník doporučil v dnešní době?
Zdeněk:
Velmi komplexní je už samotné připustit si, že na náš osobní, rodinný i kolektivní život mají vliv nepříznivé historické okolnosti. Přijmout, že jejich důsledky působí i dnes – vytvářejí napětí v nás samotných, v našich vztazích nebo v našem postoji k životu a jeho fenoménům – je velká výzva.
Odborníci na sociální a psychické zdraví to dobře vědí a připouštějí. Jako společnost si ale často neuvědomujeme, že kvalitu našich vztahů i dialogu ovlivňují nestrávené důsledky minulých, někdy i dávno minulých událostí. Už jen tento krok, tedy připustit si to, je odvážný. Ale právě on nám umožňuje tyto důsledky zpracovat a poučit se z nich.
Říkáme, že se učíme z těžkých krizí a událostí, ale ve skutečnosti si na to nedáváme čas. Neustále spěcháme vpřed a nezastavíme se, abychom skutečně vstřebali náročná období – v osobním, rodinném i společenském životě.
Karel:
Jsme si vědomi toho, že při fyzické námaze je nutné odpočívat, dopřát si regeneraci nebo fyzioterapii, aby člověk mohl pokračovat dál. Na psychické rovině to velmi podceňujeme.
Zdeněk:
Slovo trauma je dnes už trochu zprofanované. Raději proto mluvím o důsledcích nepříznivých událostí, okolností či zážitků, které jsme prožili – ať už jako jednotlivci, nebo jako kolektiv.
Stejně jako fyzické tělo potřebuje výraznou regeneraci a podporu po zátěži, tak i naše jemnější složky – emocionální, citová či mentální oblast – vyžadují svou specifickou regeneraci po významných událostech, které mohly trvat i dlouhou dobu.
Pokud k této regeneraci nedochází, nitro společnosti zůstává rozladěné, nekoherentní. A to se pak projevuje ve společenských jevech, symptomech i v oblasti sociálního zdraví. Sociální zdraví je tedy zásadně ovlivňováno důsledky minulých, často posttraumatických událostí.
Karel:
Vnímám, že to může být extrémně důležité téma. Pokud si představíme, že ve společnosti existuje inherentní, neléčený konflikt, pak je velmi snadné, aby někdo přišel, zahrál na citlivou strunu, zmanipuloval lidi a získal politickou moc.
Zdeněk:
Myslím si, že někteří lidé v mocenských pozicích nejsou trauma-informovaní, nebo naopak jsou, ale bohužel toho zneužívají. A to je velmi nemorální a neetické. Tito lidé znají citlivá místa společnosti a dokážou na ně působit tak, že aktivují celou společnost.
Trauma-informovaný politik je někdo, kdo si uvědomuje, že ve společnosti existují zranitelná místa, k nimž je nutné přistupovat s velkou citlivostí – nikoli prostřednictvím polarizujících postojů, názorů nebo unáhlených rozhodnutí. Protože běžná společnost je do určité míry vždy ovlivněná nepříznivými vývojovými okolnostmi. Někdo je prožívá více, někdo méně a polarizace v určité zdravé míře je přirozená.
Karel:
Jednoznačně nechceme společnost, která by se na všem shodla – to už jsme tady také zažili. Určitý druh polarizace je přirozený a potřebný. Vnímám to tak, že se něco stane, společnost se neshodne, vznikne názorový střet. Ale pak musí přijít klid a znovuobnovené sjednocení lidí.
Pokud však mezi nimi zůstane trhlina a politika ji ještě prohloubí a rozdělí, je to naprostá katastrofa.
Zdeněk:
Mezilidské vztahy se dají vysvětlit jednoduše. Řekněme, že jsme v nějakém harmonickém stavu. Pak ale přijdou disharmonické okolnosti – a ty se v životě zákonitě dějí. Dějí se v přírodě, v našich vztazích, v práci… prostě se dějí a musí se dít.
Kromě harmonie a disharmonie ale existuje ještě třetí element, o kterém mluvím ve své práci – a to je restorace. Tedy proces obnovy. Potřebujeme restorativní okolnosti, protože nepříznivým situacím v životě – ať osobním, nebo kolektivním – se nikdy nelze stoprocentně vyhnout.
Karel:
Ještě bych zdůraznil, alespoň ze svého pohledu, že disharmonická fáze je žádoucí. Kdybychom chtěli být neustále jen v harmonii, ustrnuli bychom. Výzvy, náročné situace i to „zlé“ jsou pro náš vývoj nezbytné.
Jak nás ovlivňují neléčená traumata
Zdeněk:
Traumatu se nemůžeme definitivně vyhnout. Nepříznivé, bolestné či složité okolnosti přicházejí a zasahují nás. Nejen že nás zvou k růstu, ale zároveň nás poraní. A tato zranění – jak v jednotlivci, tak ve společnosti – potřebují restoraci.
Problém je, že dnes ve společnosti nemáme dostatek restorativních okolností a přístupů, které by nám umožňovaly tato zranění integrovat a růst díky nim. Medicína sama to nezajišťuje.
Disharmonie skutečně přináší inovaci, jak říkáš. Ale inovace zároveň vyžaduje i proces obnovy. Nemůžeme jen inovovat, aniž bychom zároveň nerestorovali to, co se stalo. V kruhu harmonie – disharmonie – restorace se neustále pohybujeme, ale právě ta restorativní část je dnes ve společnosti nejvíce zanedbaná.
Karel:
Vlastně to první trauma je porod. Takže to je takový krásný příklad.
Zdeněk:
Podívejme se na porod. Je to téma, kterému se věnuje tvoje žena. A já jsem za to rád. Porod je obrovská výzva – jak pro matku, tak pro dítě. Zároveň je to ale pro mnoho lidí jeden z nejkrásnějších okamžiků v životě.
Je jasné, že porod vždy přináší určitou míru zátěže pro matku i dítě. Tu lze ošetřit tak, aby byl porod bezpečnější, přirozenější a plynulejší – aby zůstala zachována fyzická i citová vazba. Absolutní jistota samozřejmě neexistuje, ale můžeme se snažit, aby byl proces co nejšetrnější. Naopak přílišné zásahy a nešetrné postupy mohou celý zážitek zhoršit.
Je to primární událost, naprosto zásadní zlom – pro matku, dítě i celou rodinu. A právě proto je důležité, aby se minimalizovalo trauma, které by mohlo ovlivnit celý život. Důsledky porodního traumatu totiž mohou v člověku přetrvávat celý život.
Tomuto tématu se velmi věnoval Stanislav Grof, který ukázal, jak ohromný vliv mají nestrávené a neuzdravené důsledky porodního traumatu na nervový systém a na stabilitu člověka.
Porod je tedy okamžikem, který lze jak preventivně podpořit, tak následně restorovat. Díky tomu se z něj můžeme učit, růst a stát se silnými bytostmi. Porod nám může dát velký zážeh do života – anebo nás oslabit hned na začátku, a tím zásadně ovlivnit celý další život.
Karel:
A jak může vypadat konkrétní příklad regenerace? Jak si to člověk může otevřít? Pro diváka, který se s tímto tématem zatím nesetkal – jak si může sám otevřít možnost najít a zpracovat svá minulá traumata?
Zdeněk:
Já bych aktivně nehledal žádná minulá traumata. To bych nedoporučil. Pokud ale člověk prožívá výzvy psychosomatického, psychického nebo mentálního rázu a má podezření, že by to mohlo souviset s jeho osobní, rodinnou či kolektivní historií, pak bezpochyby potřebuje někoho dalšího. Ideálně v bezpečném terapeutickém vztahu, kde může krok za krokem cítit bezpečí a zazdrojovanost sám sebe.
V takovém prostředí je možné určitým způsobem vyprávět příběh svého prožívání bezpečí ve vztahu a tím podpořit svůj nervový i emoční systém v regeneraci. Léčení traumatu je totiž už obsažené uvnitř samotného traumatu – terapeutický proces pomáhá tomuto léčení, které je přítomné uvnitř nervového systému, rozvinout se a dostat na povrch.
Základním zdrojem pro člověka je proto bezpečný, stabilní vztah, který podpoří léčebné síly v něm samotném. A k tomu pak existují různé psychoterapeutické i alternativní přístupy, každý trochu jiným způsobem.
Gabor Maté říká, že trauma má dvě úrovně. První je samotná událost, okolnost nebo náročný vývoj. Druhá, ještě bolestnější, je ta, že jsme na to, co se stalo, a na to, co v nás po události zůstalo, zůstali úplně sami. A právě to, že jsme se nemohli o nikoho citově a emočně opřít, neměli jsme se o koho zazdrojovat, bývá větší bolest než samotná událost.
Karel:
Že nemáme nikoho, kdo by byl schopen dát tu empatii a procítit to s námi.
Zdeněk:
Pochopení, empatie a citová opora jsou přirozeným, instinktivním chováním všech bytostí. Dospělí se k dětem přirozeně chovají trauma-informovaně – pokud sami zůstávají stabilní a zazdrojovaní. V našich instinktech neseme miliony let zkušeností, jak se chovat v náročných situacích, jak si vzájemně dopřát oporu, aby naše nitro i nervový systém dokázaly události zpracovat a strávit.
Proto také říkám – a říká to i Gabor Maté – že trauma číslo dvě, často větší než samotná událost, je to, že jsme na to, co se stalo, zůstali úplně sami.
A právě proto potřebujeme další zdroje. Zdroje na úrovni prostředí. Zdroje na úrovni porozumění sobě a tomu, co se v nás odehrává. A zdroje na úrovni vztahů – ideálně vztahu terapeutického s někým, kdo má kapacitu a porozumění k tomu, jak mohou být důsledky nepříznivých okolností v nás uzdraveny a dokončeny.
Aby se rány mohly stát jizvami. Protože traumata jsou v podstatě otevřené rány, které se nestaly jizvami, které se nezaléčily.
Karel:
V tomto kontextu dává smysl, že člověk prochází procesem, kdy si připustí i určitý druh lítosti. Často se říká, že sebelítost je špatná věc. Ale tady nejde o sebelítost – spíš o uvědomění, že je nám líto toho, co se stalo nebo jak věci probíhaly.
Proč je bezpečí základem uzdravení?
Zdeněk:
To probíhá různě. V každém případě různě, protože každý člověk je univerzální a zároveň unikátní – i v procesu vlastního uzdravování. To je velmi důležité pochopit. Jsme univerzální: máme ruce, nohy, oči, uši… Jsme si v mnohém podobní, ale zároveň je každý z nás jedinečný. A to platí i v procesu léčení. Každý člověk je ve svém vlastním procesu uzdravování na své cestě, i když v tom existuje určitá univerzalita.
Jak se to děje? Především skrze to, že daný člověk vyhledává zdroje bezpečí pro sebe. Zdroje sociálního bezpečí, fyzického bezpečí, mentálního bezpečí. Nervový systém potřebuje začít znovu prožívat, že existuje bezpečí. Člověk potřebuje znovu prožívat, že bezpečí je. Protože trauma je v jádru ztráta bezpečí. Prostá ztráta bezpečí jakéhokoliv druhu – citového nebo fyzického. A právě proto je prvním a nejdůležitějším zdrojem cítit se v bezpečí. Dát si čas v tomto bezpečí být, aby se sebeléčebné síly, které máme uvnitř sebe, mohly pomalu aktivovat.
Pak potřebujeme lidi, kteří jsou sami v bezpečí a jsou s námi ve vztahu. A to, jak se potom proces děje v daném člověku, probíhá různými cestami – skrze dialog, emocionální prožívání, instinktivní reakce i různá mentální uvědomění. Někdo léčí trauma více „přes hlavu“. Z terapeutického hlediska existují dva druhy přístupů: shora dolů – od hlavy do těla a emocí, což je vhodné pro lidi, kteří se cítí víc v bezpečí v hlavě a v rozumu. A pak zdola nahoru – přes tělo a prožívání směrem k porozumění. To je vhodnější pro ty, kdo se cítí víc v těle a v prožívání.
Oba přístupy jsou užitečné pro různé lidi v různých okolnostech. Dnes existuje široká variabilita a nabídka terapeutických přístupů – buď zdola nahoru, nebo shora dolů. Ale člověk potřebuje věřit a znovu začít důvěřovat svému instinktu – kde se cítí v bezpečí a co mu vyhovuje. Je to jako lékárna. Různé léčebné metody jsou jako léky v lékárně – ne všechny vyhovují každému a ne vždy. Člověk si potřebuje hledat a nalézt vlastní cestu, která podpoří jeho nervový systém i nitro v procesu léčení a růstu.
K tomu je potřeba také najít člověka, který pro něj bude podpůrným zdrojem. Já mohu být pro někoho dobrým zdrojem jako terapeut, ale pro jiného ne. I to je třeba uznat – že jen pro někoho mohu být vhodný průvodce na jeho cestě.
No a pak velkou roli hraje také kolektiv. Moudré kultury se vždy vyrovnávaly s traumatem v kolektivu, protože na některá témata gauč nestačí.
Karel:
Takže jedna možnost je jeden na jednoho a druhá věc je potom v kolektivu lidí.
Dovedu si ale představit, že to bude zase individuální. Že pro někoho může být větší bezpečí, když je to jeden na jednoho, pro někoho zase být ve skupině, kde se možná ztratí v její anonymitě?
Zdeněk:
Spíš bych řekl, že jde o vytváření bezpečného společenského prostředí. Řekněme třeba dvaceti lidí v kruhu, kde si člověk pomalu, krok za krokem začíná dovolovat cítit bezpečí. V tom kruhu se praktikují principy, které vytvářejí potenciál pro bezpečí. Bezpečí ale není absolutní, je vždy jen relativní. To znamená, že můžeme vytvořit potenciál pro bezpečí, ale může trvat nějakou dobu, než se člověk ve společenství uvolní. A teprve když se uvolní, může přirozeně pocítit, že je čas vyprávět svůj příběh.
Nejčastější způsob, jak se například u válečných veteránů z Vietnamu v Americe trauma léčilo, nebyl jen psychiatrický, ale právě komunitní. Vytvářely se takzvané „kapsy“ (safe pockets, bezpečné kapsy), kde se veteráni mohli sejít za asistence facilitátora nebo terapeuta a postupně, pomalu, krok za krokem sdílet své příběhy. Byly s nimi spojeny emoce, morální a etické otázky, záležitosti svědomí. Společné sdílení jim pomáhalo se s těmi zkušenostmi postupně vyrovnávat a navzájem se v tom podporovat.
Jak říkám – gauč nebo křeslo na některá témata prostě nestačí. Potřebujeme kolektiv. Bezpečná skupina je jako kontejner, který dodává nervovému systému pocit, že někam patříš, že jsi sociálně v bezpečí, že to skončilo a že to, co se stalo, už pominulo. Protože mysl si sice řekne, že ty nepříznivé okolnosti už skončily, ale než to dorazí do nervového systému, může to trvat roky. Naše emoce a pocity jsou pomalejší než naše mysl.
Člověk tedy potřebuje pomalou emoční orientaci, aby mohl skutečně procítit, že mu už nehrozí žádné opakované ohrožení. A v některých kategoriích nepříznivých okolností je právě opakované ohrožení problémem. Důvěra, že už se nevrátí, je velmi křehká. Proto člověk potřebuje čas, podporu, sociální oporu a orientaci k tomu, aby opravdu uvěřil, že násilí nebo chybějící zdroje jsou už za ním. A že se může začít vracet k životu ponovu. Začít znovu dýchat, začít znovu žít normálně. I když slovo „normální“ není úplně přesné – spíš dostat svůj nervový systém do přirozeného stavu.
Karel:
My jsme tady mluvili o léčení traumatu – jak ho zpracovávat, když už nastane.A teď se ptám: co můžeme dělat pro prevenci? Jak se může jedinec posunout, aby byl schopný nepříznivé okolnosti přijmout?
Konkrétně můj přístup je takový, že se dívám na náš svět a existenci jako na obrovskou školu. Vnímám to tak, že náš život je školou pro kolektivní vědomí, které poznává samo sebe. Připadá mi zajímavé představit si, že jsme projekcí nějakého kolektivního, řekněme, božského vědomí. To nás „projektuje“ každého zvlášť – se sadou parametrů a preferencí – a posílá nás do tohoto světa, abychom jednali, komunikovali, zažívali konflikty.
A právě tím, že jsme v principu součástí jednoho celku, ale zároveň oddělené bytosti, vzniká obrovský potenciál a prostor pro kreativitu. To je úžasná věc. Na druhé straně se ale přirozeně rodí konflikty a nesoulady.
Když k nim ale člověk přistoupí tímto způsobem, může si část těch konfliktů či traumat dokázat nadhlédnout. Podívat se na ně s odstupem a říct si: „Ano, tohle se mi děje. Proč se to děje? Protože je to něco, co se mám tady naučit. Je to ta škola.“
Proč se někdy bojíme pustit své přesvědčení
Zdeněk:
Krásně to popisuješ. My ve svém nitru, abychom dokázali léčit nepříznivé okolnosti, potřebujeme hodně zdrojů – bezpečných, výživných, podporujících. Protože právě to v těch okolnostech chybělo. Chyběly nám zdroje.
A jeden ze zdrojů, Karle, a ty to teď popisuješ, je orientace. U člověka je to nejen orientace fyzická, ale i mentální. To, že něčemu porozumíme. Všimni si, když něčemu opravdu porozumíš, jak na to reaguje tvoje tělo. Uvolní se, přijde hormonální reakce, pocit radosti. Tělo reaguje, protože se zorientovalo v něčem, co předtím působilo hrozivě. Když nerozumíme, necítíme se orientovaní, vzniká ohrožení. Jakmile ale porozumíme, přijde úleva.
My lidé jsme složitější – neorientujeme se jen podle toho, jestli kolem nás je bezpečí nebo ohrožení. Orientujeme se i ve velmi komplikovaných, virtuálních či imaginativních prostředích uvnitř nás. Tam něco konstruujeme, promýšlíme. A právě to, co jsi popsal, je důležitý zdroj pro léčení traumatu – porozumění, tedy vnitřní orientace.
Proto se v léčbě psychických traumat pracuje s edukací klienta. To je to, co děláme my: vytváříme trauma-informované vzdělávání. Chodí k nám psychologové, psychiatři i další pomáhající profese a učí se základnímu porozumění principům trauma-informovaného přístupu. Ten totiž lidem pomáhá zorientovat se v tom, co se v nich skutečně odehrává.
A už jen to, že porozumí principům toho, co se v nich děje, jim často přináší úlevu. Protože se zorientují. Mnoha lidem se uleví už jen tím, že se dozví nějakou diagnózu.
Karel:
To je takový paradox – nejhorší zpráva je žádná zpráva. Někdy může být i špatná zpráva lepší než žádná.
Zdeněk:
Protože najednou – i když jde o špatnou zprávu – se zorientuješ v něčem, v čem jsi předtím tápal. Víš, jak to je. A i kdyby to ve skutečnosti vůbec nebyla pravda, třeba jen falešná informace, mozek, který jí uvěří, se cítí zorientovaný.
To ukazuje, jak obrovskou potřebu máme věcem porozumět a zaujmout jednoznačný postoj. A čím víc traumat člověk má, tím pevněji se toho postoje drží. Protože v té orientaci nachází pocit bezpečí.
Karel:
Ano, ale orientace má i svou stinnou stránku – člověk pak může příliš snadno něčemu podlehnout jen proto, že tomu moc chce věřit.
Zdeněk:
Ano, člověk se toho drží jako jediného pevného bodu, který má. Je zorientovaný v nějakém tématu, rozumí mu a je přesvědčený, že takhle to je a jinak to být nemůže.
A právě v tomhle místě, pokud je za tím trauma, přestáváme naslouchat. Protože co by se stalo, kdybys najednou změnil názor? Rozložil by se ti zdroj orientace. Ocitl by ses v dezorientaci.
Proto je téměř nemožné přesvědčit někoho, kdo se velmi pevně drží svého postoje. Pro něj je ten postoj zdrojem pro jeho nervový systém – zdrojem orientace. A díky tomu se cítí „pokupě“.
Karel:
To je základní paradigma. Kdyby nemělo platit, tak ten člověk cítí strašnou nejistotu.
Zdeněk:
V momentě, kdy by se mu rozložil ten zdroj orientace, cítí ohrožení. A právě proto, i když mu předložíš všechny analytické a vědecké argumenty, bude se svého postoje držet ještě pevněji. Protože za tím stojí nestrávené trauma.
A pokud nedojde k jeho uzdravení, nemůže povolit. Nemůže se otevřít tomu, že jeho názor je jen jedno z možných paradigmat.
Karel:
Tohle je moje zajímavá osobní zkušenost. Dlouho jsem žil v paradigmatu čisté náhodnosti. Až do svých třiceti čtyř let jsem byl absolutně přesvědčený, že všechno je jen náhoda. Že symboly, propojení nebo signály vůbec nedávají smysl. Myslel jsem si, že lidé jsou extrémně iracionální – vybírají si, co se jim líbí, zapomínají na to, co se jim nelíbí, a sami sebe psychologicky „cheatují“.
Protože mám magisterský titul z teorie pravděpodobnosti a dělal jsem doktorát ve stochastické analýze, sám jsem si tohle přesvědčení i potvrzoval. To je zajímavý příklad toho, jak člověk uvěří v čistou náhodnost.
Jenže pak jsem si začal všímat, že věci se nedějí až tak úplně náhodně. A měl jsem odvahu to otestovat – dokonce i statisticky. Když jsem zjistil, že paradigma čisté náhodnosti neplatí, byl to pro mě totální rozpad všeho. Měl jsem jednu absolutní jistotu: že všechno je náhoda. A kdokoliv, kdo věřil v něco jiného, byl podle mě iracionální blázen.
Pamatuji si, jak jsem v tomhle byl až arogantní. Díky logickému tréninku a schopnosti argumentace jsem v diskuzích velmi často druhého člověka „zválcoval“. On pak neměl co říct – a já odcházel s pocitem, že nerozumí. Dneska ale vím, že mohl mít pravdu. Velmi často ji měl. Jen to třeba neuměl dobře vyjádřit.
Pro mě to byla radikální zkušenost – úplné zhroucení jistého druhu víry. Protože i víra v čistou náhodnost, ateismus nebo materialistickou filozofii je ve skutečnosti taky víra. A když se tahle jistota zhroutí, postavit si alternativu, vybudovat nový pohled je obrovská práce. A já ji dělám dodnes.
Nevím, jestli za tím bylo nějaké trauma, nebo ne. Každopádně moje rada by byla: nebát se do toho jít. Nebát se připustit si chybu. A moje nejhorší zkušenost ukázala, že tam, kde má člověk nejvíc negativní reakci – kde si říká, že to je úplný nesmysl a začne se čertit – právě tam bych dal vždycky vykřičník.
Jak lépe naslouchat druhým
Zdeněk:
Ano, tohle téma se dotýká i způsobu, jakým vzděláváme děti a mladé lidi. Pokud bychom je učili například v rámci multioborové diskuse – aby mohli mít postoje, názory, vidět věci vlastním paradigmatem, ale zároveň zůstávali přiotevření tomu, že jejich názor či postoj se může vyvíjet – bylo by to obrovsky cenné.
Potřebujeme připustit, že pravda se vyvíjí. To, co jsem slyšel, že jsi řekl, je: „Jsem člověk, který se vyvíjí ve své vlastní pravdě. Není to příjemné, ale vyvíjím se.“
Karel:
Ano, to je jeden z důsledků.
Zdeněk:
Já to mám stejně. I to, co tady říkám, může za dva roky znít jinak – uvidím některé věci jinak nebo je jinak pojmenuju, protože se prostě vyvíjím. Jsem flexibilní v tom vývoji. A tohle my neděláme: vedeme lidi k tomu, aby se pevně drželi jediného paradigmatu a pak to pořád omílali dokola. Kvůli tomu lidi buď rezignují na jakoukoli diskusi, nebo se do ní ani nepouští.
Dialog je místo, kde se můžeme obohatit. I když může být polarizující. Ano, polarizovanost je přirozená, ale trauma ji dělá extrémní. A kvůli tomu můžeme spolu přestat udržovat vztah. Můžeme mít určitou polarizaci v nějaké otázce, ale nemusí být extrémní. Polarizace je vlastně přirozená povaha našeho vzájemného vztahu.
Karel:
Určitě, naopak je do nějaké míry pozitivní.
Zdeněk:
Ano, je to něco, co přináší určité koření do našeho života a do našich partnerských vztahů.
Karel:
A to je to, že jsme rozdílní, to je ta evoluce.
Zdeněk:
Ano, když mluvíš ze svého vlastního paradigmatu, je to pro mě výzva to poslouchat. Ale když to k sobě připustím, je to podnětné – vede mě to k tomu, abych také něco řekl ze svého pohledu, který se dívá na věc z jiného místa. A tak každý z nás kouká na toho společného slona z jiné strany. Ale společně ho můžeme poznat lépe.
Karel:
A teď je otázka, jestli existuje obecná pravda, nebo ne. Každopádně, i kdyby v některých aspektech existovala, my lidé máme vždy pohledy z různých směrů. Jak jsi říkal – každý se díváme na toho slona z úplně jiného úhlu a popisujeme pak něco úplně jiného.
Za mě je velká zkušenost – a to bych doporučil všem, jak jsi také říkal – zkusit nahlédnout věci z úplně jiného pohledu. Připustit, že to může být i jinak. Pro mě osobně to bylo dříve extrémně těžké, protože jsem byl přesvědčený o své pravdě. Až postupně jsem začal zjišťovat, že realita je složitější.
V tomhle směru je pravda matematika. Matematická teorie je pravdivá a jednoznačná – jsou dány axiomy a z nich vycházejí závěry, které budou pro všechny stejné. Možná je to určitý bias u lidí s exaktním vzděláním: myslí si, že objektivní pohled platí univerzálně. Jenže on platí v matematice, v té úzké oblasti – a mimo ni už ne.
Zdeněk:
Ty to říkáš nádherně. To, co my poznáváme v oblasti, řekněme, terapeutických procesů, je, že tyto procesy jsou vždycky univerzální a zároveň unikátní. Léčebné, uzdravující procesy v lidech mají vždy univerzální charakter – a přitom jsou v každém případě jedinečné.
Proto potřebujeme zůstat svěží a zvědaví na to, co je potřeba „tady a teď“. Já v tom slyším totéž, co jsi řekl o matematice: je univerzální, a přitom v určitých momentech i unikátní. Univerzálnost a unikátnost. Kreativita a struktura. Různé polarity, které spolu tančí. Jin a jang.
Co nám brání vést opravdový dialog
Karel:
Co bys doporučil divákům na jejich cestě v tomhle pohledu? Jak se snažit co nejvíc přiblížit osobní radosti a otevřít se cizím názorům?
Já to vím z vlastní zkušenosti – je to velmi těžké. Ale určitě existují metody, jak toho dosáhnout. Jak se i my, lidé, kteří jsme traumatizovaní různými způsoby, můžeme vědomě snažit ty rozdíly a překážky zmenšovat. A jak se můžeme učit aspoň trochu naslouchat jeden druhému.
Protože já vnímám, že právě tohle dnes ve společnosti nejvíc chybí.
Zdeněk:
To je otázka, na kterou nemám jednoduchou, instantní odpověď. Moje odpověď je spíš z kategorie nesnadných.
Nás rozděluje především to, že nemáme kapacitu cítit vlastní strach, vlastní bolest, vlastní pocity, které se skrývají za tím, jak se chováme k druhým lidem. Když nejsme schopní nebo ochotní být ve vztahu s někým, vstoupit do dialogu, je to většinou proto, že se nás ten člověk nebo jeho témata hluboce dotýkají – dotýkají se našich bolavých míst, která ale sami nechceme cítit a nejsme ochotní si připustit, že je máme.
Tam, kde máme vnitřní bolest, a to neznamená, že ji přímo cítíme, jsme velmi reaktivní. Velmi se oddělujeme. V tu chvíli je ve hře plazí mozek na sto procent. A ten zná jen reakce: sežrat, přežít. Sežrat, přežít. Často v těchto situacích fungujeme právě takhle.
Karel:
Takže v diskuzi jde jen o to dehonestovat, zničit.
Zdeněk:
Ano, to je plazí mozek ve hře. To je úplně studená energie, která vidí jen: přežít, zničit, přežít, zničit. Člověk je v tomto stavu velmi reaktivní.
Internet a sociální sítě jsou dnes ideálním prostředím, kde může plazí mozek najít „seberealizaci“. Jenže to vytváří ještě větší oddělenost – od vlastního prožívání i od našeho společného vztahu. A tak na sebe začínáme koukat jen jako na dva objekty, které nic necítí a nic neprožívají. V tu chvíli si s nimi můžeme dělat, co chceme. To je totální disociace, úplné odpojení od sebe samého. A touto cestou jít nechceme.
Člověk se proto potřebuje dobře zdrojovat – pečovat o sebe a svůj nervový systém. Jídlem, sociálními okolnostmi, přírodou, četbou. A zároveň poslouchat svou trojici: zdravý rozum, zdravý instinkt a zdravou mezilidskou intuici. Důvěřovat jim.
Češi jsou v tomhle směru docela dobří – umíme občas vstoupit právě do zdravého rozumu, instinktu a intuice a ke všemu přistupovat s určitou obezřetností, ale ne s uzavřeností. Můžu být vůči názorům obezřetný, ale ne uzavřený.
Méně bychom měli používat „ty a oni“ a víc mluvit z pozice „já“: Já cítím, já prožívám, já si myslím. Ne: Oni jsou špatně, oni jsou blbci, oni za to můžou. Protože tím věšíme své vlastní prožívání na někoho jiného – a tím tomu druhému dáváme moc nad sebou.
Karel:
A my často se samozřejmě můžeme mýlit, že ano?
Zdeněk:
Ano. To jsou naše projekce, většinou kolektivní, společenské projekce. A ty se vztahují na kohokoliv, kdo je vidět. Často se to může týkat i tebe nebo kohokoliv, kdo je vidět. Lidé přicházejí a věší na ty osoby svoje vlastní emoce, pocity a projekce. Projektují do toho člověka svoji slabinu. Nebo svoje vlastní představy, svoje fantazie, svoje příběhy, které v sobě mají o tom člověku. Ale to jsou jejich vlastní příběhy.
Proto je důležité přebírat odpovědnost za to, co já vidím, co vnímám, co prožívám a jak se vztahuju ke světu. To je především moje věc. Přestat to věšet na politiky, na autority. Začít to přebírat. Začít vlastnit svoje vlastní prožívání, svoje vlastní myšlení. Mluvit víc v „já“ a zároveň naslouchat druhým „já“.
Být víc v naslouchání, méně v poslouchání. Když ti naslouchám, tak nejen slyším, co říkáš, ale i cítím a vnímám tebe jako člověka celého. Ve svém nitru. Moje tělo, můj nervový systém tě vnímá. A ty na určité úrovni vnímáš mě. Tam dochází ke skutečnému naslouchání. Dá se říct, že se v sobě vzájemně zrcadlíme.
A tohle můžeme praktikovat i v každodenním životě. Zastavíme se. Nadechneme se. Pomalinku vydechneme. A tím dáme svému nervovému systému najevo, že jsme v bezpečí. Protože když jsme v ohrožení, dýcháme rychle nebo velmi ploše a krátce. Ale když se nadechneme vědomě a pomalu vydechneme, dáváme svému nervovému systému jasný signál: jsi v bezpečí. Je klid, je pohoda, nic se neděje. Nervový systém je někdy splašený. A v ten moment, kdy se nadechneme a vydechneme vědomě, může začít víc cítit a víc vnímat. A ne jen běžet.
Karel:
Je to právě to zastavení, které je klíčovou součástí. Velmi často má člověk první instinktivní reakci, která je spíš negativní. A právě to zastavení a uklidnění pak znamená i pozitivnější přístup.
Zdeněk:
Nebo otevřený. Vlastně v ohrožení, i v mírném ohrožení, se náš mozek stáhne a máme tunelové vidění. Když nám systém dá najevo bezpečí, můžeme se otevřít a mít širší vnímání. Díky tomu jsme schopni komplexněji přemýšlet, komunikovat i naslouchat.
Zazdrojování je proto naprosto zásadní – zdrojovat se směrem k bezpečí, stabilitě a orientaci. K tomu patří práce s dechem a obklopování se podpůrnými okolnostmi – přírodními, sociálními i mentálními – a samozřejmě pravidelná praxe.
Pro uzdravování člověka je z mého pohledu velmi důležitá i spiritualita, spirituální rozměr. Nemusí to být víra v náboženském kontextu. Dnes se mnohem více lidí vztahuje ke spiritualitě spíše neformálně, filozoficko-spirituálně – cítí občas něco víc, například že jsou součástí přírody, jednoty, že existuje něco většího než my. A toto zakoušejí i tělem. Tyto přirozené duchovní zkušenosti jsou velmi důležité, protože nám dávají znovu prožitek jednoty.
Trauma je vlastně svého druhu ztráta jednoty – rozpad, fragmentace. Člověk se cítí disociovaný, oddělený od Boha, přírody, lidí i celku. Spirituální zkušenosti – skrze meditaci, kontemplaci, chůzi, mindfulness a další přístupy – nás při správném používání vracejí do mikrookamžiků jednoty, což je pro nervový systém velmi podpůrné.
Nedávno jsem byl na psychedelické konferenci v Míčovně Pražského hradu o využívání psychedelik při léčbě traumatu. Vystoupily tam nejvyšší autority z psychiatrie, psychologie i práce s válečnými veterány. Všichni opakovaně uznávali, že psychedelika přinášejí právě tyto duchovní zkušenosti, které pomáhají nervovému systému i mysli překročit běžné paradigma a uvolnit se do něčeho většího.
Člověk se tak znovu propojuje se zdroji, které dříve neměl k dispozici – niternými zdroji holistického rázu. A právě tyto prožitky pak mají velmi silný léčivý efekt.
Karel:
To je skvělá věc, kterou doporučuji. Nejde ani tak o univerzální aplikovatelnost, ale říkám tomu meditace na slackline. Postavíš se na dlouhou slacklinu a snažíš se udržet fyzickou rovnováhu – což je náročné. Zároveň se ale dostáváš do stavu uvolnění a napojení. Je to vlastně trochu opak klasického přístupu, kdy se říká, že se máš soustředit na jeden bod. Tady jde naopak o rozostření pohledu a uvolnění.
Jakou roli hraje spiritualita v uzdravování
Zdeněk:
Přesně. Můj názor po dvaceti letech práce s lidmi, se skupinami i jednotlivci, je, že když lidé poslouchají svůj zdravý instinkt, inklinují k činnostem, které je na chvíli přivedou do prožitku celistvosti a přítomnosti. A často i mimo komfortní zónu. Právě tam se totiž dotýkají celistvosti.
Já jsem hrál hokej 25 let a jsem přesvědčený, že většina lidí dělá sport – nevědomě, intuitivně – hlavně proto, že se při něm na chvíli cítí v jednotě a přítomnosti. Na ledě prostě nemůžeš být nikde jinde než tady a teď. I když je to intenzivní pohyb, jsi totálně ponořený do přítomnosti. V tom Wu Wei jsi naprosto teď. Pohyb a přítomnost splývají. A to je velmi uzdravující zkušenost.
Problém je, že naše západní společnost se k přítomnosti a flow často snaží dostat přes extrémy. A ty pak přinášejí vedlejší symptomy. Moudré kultury – typicky východní – vytvářely přístupy, které nebyly tak extrémní. Byly pomalé, ale vedly k trvalému prožívání přítomnosti, flow, jednoty a celistvosti. Tai chi se cvičí celý život – praktikuješ a postupně se tvůj nervový systém i celá bytost vrací k prožívání jednoty a plynutí. A máš to natrvalo.
My naopak vyhledáváme spíše zážitky, často trochu extrémní. Přitom třeba chůze po slackline už není extrém, ale krásná aktivita, která není o strachu, ale o soustředění a přítomnosti.
Věřím, že sama příroda je zpřítomňující. Už jen tím, že jsme v jejím prostředí, má v sobě chrámový potenciál – přináší pocit uklidnění, harmonizace a přítomnosti. V těchto chvílích se dotýkáme Boha, i když to děláme intuitivně.
Duchovno jsme si v moderní společnosti hodně institucionalizovali, ale podle mě je spiritualita přirozená, instinktivní a intuitivní. Člověk k ní inklinuje automaticky. Češi jsou označovaní za jeden z nejateističtějších národů, ale ve skutečnosti to tak vůbec být nemusí.
Karel:
Ano, ve skutečnosti nás spirituální otázky velmi zajímají.
Zdeněk:
Ale i lidé přirozeně a intuitivně vyhledávají příležitosti, jak být v přítomnosti, ve flow, jak být tady a teď. Ani to tak nemusí pojmenovávat, ale dělají to instinktivně.
Karel:
Dotkli jsme se rozdílného přístupu západní a východní civilizace. To se projevuje i ve vědě a v poznávání. Typický západní vědec je často úzce specializovaný, jde do hloubky v jedné oblasti, ale nevidí souvislosti kolem.
Myslím, že právě změna směrem k multioborové syntéze je velmi potřebná. Propojovat racionalitu s intuicí či emocemi – to je podle mě ta největší síla. A právě v tom je ještě hodně práce před námi. Snad se už ale věci trochu posouvají správným směrem: vznikají alternativní formy vzdělávání a ví se, jak vzdělávat lépe, i když se to zatím v praxi neprosazuje plošně.
Jaký dopad mohou mít malé změny na celek
Zdeněk:
To je důležité říct. Můj názor je, že dobré věci se často dějí odspodu nahoru. Od malých událostí, které uvnitř celku způsobí něco neviditelného. Ani my tady při rozhovoru nejsme oddělení od celku – jsme jeho součástí. Myšlenky, které spolu sdílíme, jsou tedy už součástí celku.
I když to, o čem mluvíme, není mainstream, děje se spousta dobrých věcí na mikroúrovni. Často to není vidět, ale právě to jsou základy toho, co bude dál. Mikroudálosti, menší oborová setkání, konference – všechny tyto věci mají velký vliv.
Máme tendenci věřit, že důležité je jen to, co je velké a viditelné. Ale skutečná změna často vyrůstá z malých událostí, které se projeví až později – možná i v době, kdy už tu nebudeme. Až se začnou skládat dohromady, promění se v něco, co převládne, protože to lidem dává smysl a je to přirozené.
Mám pocit, že se vracíme k přirozenosti. Dlouho jsme řešili, co je „normální“, ale teď znovu hledáme, co je skutečně přirozené. A to nejen ve vztahu k sobě, ale i k technologiím a světu kolem nás.
Karel:
Ano, jak jsi říkal – cesta mikrozměn má zásadní dopad. Velké věci, které jsou naopak vykonstruované, mají své limity. A říkám to i proti sobě: vždycky jsem byl exaktně myslící člověk, který věřil, že je nutné vymyslet strukturu a systém, aby vše fungovalo.
Dnes je ale zjevné, že ty takzvaně velké věci, které se vytvoří shora, mohou na první pohled vypadat dobře, ale jakmile se do společnosti tlačí silou, snadno se zneužijí. I ty nejlepší myšlenky se pak mohou časem zvrátit. Ne že by byly špatné v základu – často byly implementace důležité – ale mají tendenci postupně degenerovat, jakmile se zafixují do omezujících pravidel.
Uvedu příklad, i když je trochu kontroverzní: Evropská unie. Původně šlo o fantastický projekt, který pomohl zabránit dalším válkám a podpořil spolupráci v Evropě. Byl velmi úspěšný – i díky němu Evropa zažila dlouhé období bez válek. Jenže dnes se z toho stal spíše byrokratický moloch.
Jak vést dialog, když se neshodneme
Zdeněk:
To je velmi zajímavé místo. Podívejme se na druhou světovou válku: trauma. Poté přišla regenerace a obnova. Z této obnovy vznikla Evropská unie.
Evropská unie vznikla na základě vztahů. Státy a jejich představitelé si uvědomili, že jediný způsob, jak předejít další válce, je být ve vztahu – vzájemně se vnímat, naslouchat si, chápat důležitost naší jedinečnosti a zároveň sdílet to, co máme společné. Sdílíme kontinent, ale každý z nás je unikátní.
Pokud spolu zůstáváme v dialogu, mluvíme spolu a respektujeme se, je to ta nejzákladnější prevence jakýchkoli destruktivních událostí.
Karel:
Ocenění rozdílnosti, respekt k ní a podpora této rozdílnosti – proč ne?
Zdeněk:
Jenže uvnitř Evropské unie, jak ji známe dnes, toto původní DNA pořád je. Ale lidé, kteří začali působit v samotném systému, spíše aplikují normy a pravidla plošně. Jako by už nebyli ve vztahu. Přestávají být ve vztahu a začínají směřovat k disociaci. A lidé to vnímají.
Karel:
Něco, co mělo hlubokou podstatu, se postupně proměnilo v soubor pravidel. Na začátku byl tento soubor tvořen s dobrými úmysly, ale jakmile se nastaví přehnaná omezení, začnou se projevovat slabiny tam, kde systém není dokonalý. Ty pak bobtnají a celý systém začne degenerovat.
Ještě horší je varianta, kdy přicházejí soubory pravidel vytvářené účelově špatně – a nikdo už je pořádně nehlídá.
Zdeněk:
Jsme vlastně na začátku rozhovoru – u tématu uzdravování nepříznivých vývojových okolností a jejich důsledků. Prvním krokem je mít ochotu, odvahu a kapacitu si přiznat, že něco takového existuje a že to ovlivňuje naše chování.
Evropská unie a její vedení jsou také ovlivněny kolektivními nepříznivými okolnostmi. Pokud má představitele, kteří nejsou trauma-informovaní, pak si často nejsou schopní připustit, že sami mohou být „agenty traumatu“. Mohou mít ideály, ale neuvědomují si: Podívejme se, ztrácíme základní aspekty. Děláme chyby. Odpojujeme se. Přestáváme vnímat, přestáváme být ve vztahu, ztrácíme kapacitu pro pluralitu.
Protože s mírou ohrožení se zároveň snižuje kapacita vnímání – a tím roste radikalita i reaktivita. To se může odehrávat i na úrovni Evropské unie. Ve vztahu je naopak přítomná vyšší míra plurality. Máme mnohem větší schopnost naslouchat i názorům, s nimiž nesouhlasíme, ale přesto vnímáme, že jsou to hlasy určité skupiny lidí, které je třeba integrovat do celku, ne je vyčleňovat.
Jakmile začneme v kolektivu zásadně vyčleňovat a potírat, opakujeme stále tu samou chybu.
Karel:
Je to tak, prostě nelze nikoho vyčleňovat a označovat.
Zdeněk:
Můžeš se o to pokoušet, ale vlastně jdeš proti sobě. To je známka toho, že nemáš kapacitu vést koherentní dialog s někým, kdo zastává odlišný názor. Přitom lidé v politických stranách jsou zástupci velkého množství lidí. Musíme mít úctu a respekt k těm, kteří volili tohoto člověka – i když se nám vůbec nelíbí, jak mluví nebo co zastává. Zastává totiž nějaký postoj často vycházející i z bolestivé zkušenosti, z traumatu.
Potírat ho a nebýt s ním ve vztahu znamená nebýt ve vztahu ani s miliony lidí, které zastupuje. A to je trauma.
Karel:
Je to velmi zajímavé – vlastně jsme došli zpět k tomu, co jsme říkali na začátku: že jedním ze zásadních důvodů rozdělení společnosti, rozdělení celku, může být osobní trauma.
A pro mě z toho plyne jedna zásadní věc. I v situacích, kdy máme jednoznačný názor a jsme si absolutně jistí, je důležité připustit pochybnost. Zkusit se podívat i na člověka, se kterým naprosto nesouhlasím – ať už ho nazývám „dezolát“, „kretén“, nebo jakkoli jinak – a hledat, v čem může mít pointu, v čem je kus pravdy. A právě tenhle most, komunikační most, se snažit postavit.
Kdy se konflikt může proměnit v porozumění
Zdeněk:
Potřebujeme i trauma-informovaná média. Protože do společnosti se často dostávají jen informace polarizované, vyhraněné a extrémní.
Viděl jsem rozhovor dvou lidí, kteří se potkali na demonstraci a nadávali si – každý zastával vyhraněný, protikladný postoj. Pak je ale posadili do bezpečného prostředí, do klidu, dali jim čaj nebo kávu a nechali je zklidnit.
A v tu chvíli byli schopní vést úplně přirozený dialog. Najednou začali nacházet společná místa: Já jsem v tomhle vyhraněnější, ty taky, ale tady máme něco, co nás spojuje.
Dva lidé, kteří byli předtím na ulici málem schopní napadnout se a házeli po sobě kameny, najednou v klidu a bezpečí dokázali mluvit, slyšet se, vnímat se, vést dialog a navázat vztah.
Karel:
A byli schopni uvidět, co toho druhého vede k jeho názoru. Něco ve smyslu: „Rozumím ti, nesouhlasím s tebou, ale dávám ti respekt.“
Zdeněk:
A obzvlášť pokud jde o zástupce politické strany zvolené do parlamentu, potřebujeme se vztahy v tomto spektru zacházet velmi trauma-informovaně. Protože i když zastupují radikální nebo nepříjemné hlasy, pořád jsou to hlasy velkého množství obyvatel České republiky, kteří něco prožívají a nesou si své zkušenosti.
Pokud je odmítáme, zavrhujeme, pomlouváme nebo zakazujeme, nijak si tím nepomůžeme. Naopak – obrátí se to proti nám.
Karel:
A v tomhle kontextu zmíním knihu Nadine Strossen Nenávist. Autorka, původně ekonomka a filozofka židovského původu, v ní vysvětluje, proč boj proti nenávisti často způsobuje ještě větší traumata. Když se něco zakáže, ututlá a dusí, je to ve výsledku mnohem horší než otevřený přístup a snaha trauma léčit právě skrze otevřenost.
Zdeněk:
Jasně, intenzivní emoce negativního rázu – nenávist a podobně – potřebují určitou regulaci. Potřebují bezpečný prostor, kde se mohou trochu uklidnit a kde lidé nebo celé komunity mohou objevit, co vlastně skutečně prožívají a cítí.
Emoce ale nejde jednoduše zakázat. Prožívání nelze zakázat. Dá se jen odsunout někam stranou a tam ho držet – ale na to je nutné vynakládat energii, i tu sociální. A za každým prožíváním je příběh, je tam cítění, je tam něco podstatného.
Říká se, že největším nepřítelem je hluboký příběh lidí, komunit nebo společností, který nikdy nebyl vyprávěn. My vidíme jen symptomy, jen světýlka – ale ne to, co je za nimi.
To nás vede k tomu, abychom rostli nejen intelektuálně, ale i vnitřně – osobnostně. Abychom lépe porozuměli mechanismům zranitelnosti v našem životě a abychom praktikovali všímavější a bezpečnější dialogy, kde si můžeme skutečně naslouchat. To neznamená, že spolu vždy budeme v harmonii, ale že si dokážeme naslouchat.
Tyto principy bychom měli více integrovat do vzdělávání i každodenního života a nenechávat symptomy a problémy jen odborníkům. Naše aktivity jsou velmi sociální, pro běžné lidi. Často totiž odsouváme mnoho potíží, které v životě máme, právě k odborníkům. Ale my sami je potřebujeme začít vlastnit, hledat cesty spolu – zdravým rozumem a lidským způsobem.
Jaký vliv má okolí na učení nových věcí
Karel:
Možná bychom to mohli rozšířit i na princip vzdělávání. Ano, potřebujeme, aby lidé měli kritické myšlení. Ale zároveň je důležité, aby rozvíjeli i „emoční myšlení“ – tedy vědomí vlastního traumatu – a aby už ve vzdělání získávali jistou odolnost.
A ideálně i nástroje, jak trauma léčit. To je podle mě další složka, o které se zatím tolik nemluví. Na rozdíl od kritického myšlení.
Zdeněk:
Můžeme vytvářet buď retraumatizující vzdělávání – tedy takové, které znovu přivádí lidi do ohrožení – nebo vzdělávání restorativní. To naopak vede lidi do bezpečí, zejména sociálního, a do podpůrných okolností. Je prokázáno, že člověk, který se cítí v bezpečí, se učí mnohem snadněji. Naopak člověk v ohrožení se vzdělává výrazně hůř.
Když máš špatný vztah se svým učitelem, přijímání učení je prostě složitější. Proto potřebujeme znovu a znovu nastolovat restorativní okolnosti, jejichž základem jsou bezpečí, hranice a zároveň vztahové bezpečí.
Ty jsi zmínil kritické myšlení a já k tomu dodám sociální a vztahovou inteligenci.
Karel:
Propojení racionálního myšlení a matematických znalostí je nesmírně důležité a nesmí se podceňovat. Ale na druhé straně je stejně důležité mít i rozvinutou sociální a emotivní složku.
Zdůrazňuji to proto, že sám mám v životě zkušenost, kdy jsem dlouho stál jen na té racionální straně. Jednou jsem dostal otázku: Co bych sám sobě poradil, kdyby mi bylo 21? Moje odpověď by byla: Radil bych si, abych se neuzavíral pouze do racionálního myšlení, ale otevíral se i dalším pohledům.
Zpětně vím, že pro mě byla tahle jednostrannost svým způsobem traumatizující. Nechtěl jsem to, měl jsem z toho špatný pocit, ale raději jsem se uzavíral čistě do racionálního uvažování.
Zdeněk:
Ano, to je naprosto legitimní: cítil ses v bezpečí. V racionální rovině, tam, kde nám to jde a funguje, se cítíme v bezpečí. Tam, kde jsme zranitelní, odtud chceme spíš pryč.
Karel:
A platí to i na druhou stranu. Spousta lidí má blok vůči samotnému myšlení – raději chtějí jen dělat, hlavně nemyslet. Vytvoří si blok, který je vlastně svým způsobem také traumatem, jen na opačné straně.
Zdeněk:
Přesně. Já jsem to zažil ve svém vlastním vzdělávání. Všechny ty vědy jsou nádherné – matematika je nádherná, stejně jako většina oborů, které se učí na základní škole. Člověk se přirozeně rád dozvídá věci o svém státě v občanské nauce nebo o historii v dějepise. To všechno jsou ve skutečnosti krásné předměty.
Jenže když ti je někdo zprostředkovává v ohrožujících, lineárních a nudných okolnostech, které nejsou příznivé, většina dětí to nedá. Prostě se vypne, Karle. Vypne se vůči matematice, vůči učení – prostě se uzavře.
Ale když se výuka odehrává ve vztahově a sociálně bezpečných okolnostech, kdy mezi učitelem a žáky vzniká živý vztah, najednou se probouzí přirozená zvídavost. A když ten vztah chybí, chybí i ochota učit se.
Karel:
Jako u všeho, i tady záleží na našem přístupu. V jedné a té samé věci můžeme najít obrovskou radost a pozitivní euforii – anebo to pro nás může být naopak extrémně těžké.
Na závěr bych tedy popřál nám všem, divákům i posluchačům, abychom dokázali hledat radost, otevírali se kreativním věcem a zkusili se i na to, co se nám nelíbí, podívat ještě z druhé strany. Třeba v tom objevíme něco nového.
Zdeněk:
Ano, a já bych přál nám všem, abychom ve svém životě i v našich komunitách vytvářeli a aktivovali restorativní a regenerativní okolnosti – duševní, komunitní, sociální i osobní. Takové, které nám umožní znovu se vracet do harmonie.
Protože harmonie i disharmonie se budou neustále střídat, ale právě proto potřebujeme mít k dispozici tyto restorativní okolnosti.
Karel:
Ano. A pojďme zároveň zdůraznit to, že i ta disharmonie je v pořádku.
Zdeněk:
Je. Nebojme se jí. Podívej se – konflikty v manželství nebo partnerství mohou být skvělá věc, pokud umíme obnovovat vztah. Když to neumíme, končí to tragédií, protože zůstáváme v disharmonii. Ale když je tam schopnost restorace – schopnost si to vyříkat – vztah většinou vyroste.
A to platí jak v osobních vztazích, tak i na kolektivní úrovni. Je to vlastně pořád stejné. Jsme všichni jen lidé, kteří vytvářejí komunity – ať už rodinu, nebo stát. A i tam platí úplně stejné principy jako v každodenních vztazích.
Komentáře