Příroda má sílu uzdravit se. Stačí jí přestat brát a začít vracet: rozhovor se třemi experty na regenerativní zemědělství

Před více než dvaceti lety jsem byl přesvědčený, že technologie nám dají nad přírodou plnou kontrolu. Že dokážeme řídit zemědělství i celé ekosystémy silou rozumu a vědy. Dnes vidím, jak zásadně jsem se mýlil.

Zemědělství je jednou z oblastí, kde je tento omyl nejviditelnější. Půda v mnoha částech světa přichází o uhlík, živiny i schopnost zadržovat vodu. Systémy, které jsme budovali na principu maximální efektivity, se ve světle klimatických, politických i ekonomických změn ukazují jako velmi křehké. A přece mám důvod k optimismu. Příroda je silnější, než jsme si mysleli. A existuje způsob, jak jí pomoci. Cesta přitom nevede přes absolutní kontrolu, ale přes spolupráci a ochotu vracet jí to, co jsme si z ní po tisíciletí brali.

Do 4. dílu druhé série Talks 21 jsem pozval tři experty, kteří se tímto tématem zabývají. Každý z jiného úhlu pohledu.

Henry Gordon-Smith je zakladatel a CEO společnosti Agritecture, globální poradenské firmy zaměřené na klimaticky inteligentní zemědělství. Vedl přes 350 projektů ve více než 45 zemích, radí vládám i investorům a vyučuje na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, která se řadí k nejprestižnějším soukromým univerzitám v USA.

Andrew Carter se přes 20 let věnuje pěstování v řízeném prostředí a indoor farmingu. Jako zakladatel společnosti Smallhold vybudoval jednu z největších specializovaných houbových farem v USA. Dnes spolupracuje s největšími hráči v oblasti houbové produkce na světě.

Calla Rose Ostrander se zabývá klimatickou změnou a regenerativním zemědělstvím. Je zakládající partnerkou investičního fondu Terra Regenerative Capital, který financuje přechod k regenerativnímu zemědělství a otevírá malým farmářům přístup na trh.

Mluvili jsme o tom, proč technologie a příroda nemusí stát proti sobě. O městech jako překvapivě důležité součásti budoucnosti zemědělství. O houbách, od nichž se můžeme přiučit hodně o odolnosti. A o uhlíku, který se podle nejnovějších poznatků může za správných podmínek začít vracet do půdy výrazně rychleji, než se dříve předpokládalo. Už za šest měsíců.

Celý 4. díl druhé série podcastu Talks 21 si můžete pustit na Spotify, Apple Podcasts, YouTube nebo přímo zde na mém webu.

Co si z epizody odnést

• Skutečná odolnost vzniká spoluprací s přírodními cykly, ne snahou je ovládnout.

• Regenerativní zemědělství podle mých hostů propojuje tradiční znalosti s moderními technologiemi.

• Od roku 1950 stoupla spotřeba syntetického dusíku třiadvacetkrát – podle Cally je systém postavený na chemické kontrole ze své podstaty závislostí, která se dříve nebo později vymkne z rukou.

• Pěstování plodin ve městech, například na vertikální farmě, podle Henryho zásadně zvyšuje naši odolnost vůči výpadkům zásobování, jak ukázaly obě světové války i pandemie covidu.

• Podle Cally každým nákupem jídla hlasujeme pro to, jak se bude zacházet s naší krajinou a změna skrze nákupní košík je podle ní to nejjednodušší, co může udělat každý z nás.

• Přiznat si, že nevíme všechno, není slabost, ale podmínka k tomu, abychom přírodě dokázali skutečně naslouchat.

https://youtu.be/qmXM0_NRudE

Jak může obnova půdy přispět k větší klimatické rovnováze

Když mluvíme o klimatické změně, většina debaty se točí kolem snižování emisí. Méně se ale mluví o druhé straně rovnice. A přitom právě tam podle Cally Rose leží jedna z nejnadějnějších zpráv současné vědy. V atmosféře je dnes příliš vysoká koncentrace oxidu uhličitého. Zdravá půda přitom může být jedním z míst, kam se část uhlíku prostřednictvím rostlin a půdního života znovu vrací.

Před dvěma desítkami let jsme předpokládali, že přesun uhlíku z atmosféry do stabilní formy v půdě trvá zhruba sto let. Současné výzkumy ukazují, že za specifických podmínek může být nárůst půdního uhlíku měřitelný už v horizontu šesti měsíců. Pro mě osobně je to malá revoluce v tom, jak se na klimatickou krizi můžeme dívat.

Jak je to možné? Klíčem je fotosyntéza. Proces, který si pamatujeme ze základní školy. Rostliny přijímají oxid uhličitý ze vzduchu a vodu z půdy a za pomoci slunečního světla je přeměňují na cukr a kyslík. Cukr pak slouží jako hlavní stavební kámen a zdroj energie pro růst. Calla Rose to popisuje jednoduše: zemědělství je největší oblast lidské činnosti, skrze níž ovlivňujeme fotosyntézu. Každý den ovlivňujeme, jestli se uhlík vrátí do půdy, nebo jestli ho orbou uvolníme zpět do atmosféry.

To, co mě na pohledu Cally Rose zaujalo nejvíc, je ale něco jiného. V naší kultuře se často opakuje, že lidé jsou pro planetu špatní. Že jediné, co můžeme udělat, je méně brát, méně spotřebovávat, méně žít. Calla Rose to vidí jinak. Regenerativní zemědělství podle ní ukazuje, že můžeme být pro Zemi přínosem. Tím, jak pěstujeme, kompostujeme a pečujeme o půdu, podporujeme přirozený cyklus uhlíku, vody a živin. Vracíme to, co jsme si vzali. A to mi přijde jako zásadní změna perspektivy. O tom, jak úzce souvisí naše strava nejen s okolní krajinou, ale i s naším zdravím a spokojeností, jsem mluvil také s Darinem Olienem v předchozím dílu Talks 21.

Proč má smysl hledat budoucnost zemědělství ve městech

Když řekneme zemědělství, většina lidí si vybaví pole, traktory, venkov. Henry Gordon-Smith to vidí jinak. Podle něj jsou právě města klíčovou součástí budoucnosti produkce jídla. 

Henry vyrůstal ve velkých městech. Není farmář v tradičním smyslu. A právě díky tomu se na celý systém dívá z jiného úhlu. Podle Henryho naše společnost zemědělství z měst postupně odstranila. Přitom historicky lidé nezakládali města tam, kde nebyl dostatek jídla. Farmy a města k sobě vždycky patřily. Ale dnes jako bychom na to zapomněli.

A důsledky jsou viditelné. Henry uvádí příklad australského Sydney. Ještě před dvěma desetiletími pocházelo zhruba 30 % potravin spotřebovaných ve městě z lokálních zdrojů. Dnes je to přibližně 9 %. Developerům chybí motivace chránit zemědělskou půdu, farmářům motivace na ní zůstat. Město je závislé na importu a půdu postupně nahrazuje beton.

Henry přitom neříká, že bychom měli všechno pěstovat ve městech. Mluví o pojistce. O schopnosti měst vyprodukovat alespoň část vlastního jídla ve chvílích, kdy přijde krize. Že to není utopie, ukazuje i historie. Během obou světových válek sehrály takzvané victory gardens (zahrady vítězství) zásadní roli v zásobování. Během covidu se mnoho komunit spontánně vrátilo k pěstování vlastního jídla. Podle Henryho bude budoucnost vyžadovat, abychom tuto schopnost systematicky obnovili.

Nejde přitom o volbu mezi high-tech a low-tech. Vertikální farma může stát vedle komunitní zahrady. Skleník na okraji čtvrti vedle školního záhonu. Podstatné je přestat vnímat město a přírodu jako dva oddělené světy a začít je propojovat.

Co se můžeme naučit od hub pro budoucnost zemědělství

Houby tvoří vlastní říši a podle Andrewa Cartera mají v některých ohledech blíž ke zvířatům než k rostlinám. Jejich zásadní role spočívá v tom, že rozkládají organickou hmotu. Vezmou to, co je pro nás odpad – kompost, piliny z dřevařského průmyslu, zbytky, které by jinak skončily na skládce – a rozloží to na živiny, které se vracejí zpět do půdy. 

Andrew popisuje, jak velké komerční farmy na žampiony fungují v podstatě jako obrovské kompostárny. Houby vyrostou z kompostu a to, co po nich zbyde, putuje na pole jako hnojivo. Ukazuje se tak pozoruhodný princip: z organické hmoty, kterou už často neumíme využít, může vzniknout kvalitní jídlo. 

A pak je tu detail, který podle Andrewa většina lidí netuší. Velká část komerční produkce žampionů v USA je fakticky organická. Pesticidy a jiné chemické látky se totiž při pěstování hub téměř nepoužívají. Jenže obchody chtějí mít na pultu konvenční i bio variantu, a tak řada farmářů prodává organický produkt pod dvěma různými značkami. Houby ke svému růstu nepotřebují pesticidy tak jako jiné plodiny, a právě to z nich dělá zajímavou a do budoucna stále důležitější součást našeho jídelníčku.

Podle Andrewa je právě tohle princip, který v moderním zemědělství často chybí. Systém, kde nic nepřijde nazmar. Kde odpad jednoho procesu živí proces další a kde se přirozeně minimalizuje potřeba umělých zásahů. Houby to dělají samy od sebe. Nabízí se tak otázka, jak můžeme tento uzavřený cyklus přenést i do dalších oblastí lidské produkce, abychom z krajiny nebrali víc, než jí vracíme.

Poslechněte si 4. díl 2. série Talks 21

V celém rozhovoru jsme probrali mnohem víc. Jak Henry pomáhá vládám i investorům ve více než 45 zemích navrhovat zemědělství odolné vůči klimatické změně. Proč Andrew věří, že evoluce nestíhá držet krok s rychlostí, jakou se mění klima, a co to znamená pro způsob, jakým pěstujeme jídlo. Nebo proč Calla Rose říká, že každým nákupem v obchodě hlasujeme pro to, jak se bude zacházet s naší krajinou.

Celý rozhovor si můžete pustit na Spotify, Apple Podcasts, YouTube nebo přímo zde na mém webu.