Kdo se komu přizpůsobuje: my domům, nebo domy nám? Rozhovor o neurovědě, cirkadiánních rytmech a architektuře

Přemýšleli jste už někdy nad tím, proč je váš domov navržen právě tak, jak je? Bydlení si obvykle vybíráme podle ceny, lokality nebo počtu pokojů. Jen zřídka přemýšlíme o tom, jaký vliv má dané prostředí na to, jak spíme, přemýšlíme nebo jak se celkově cítíme. Postupem času si na prostor, který nám náš domov nabízí, zvykneme a přestaneme si všímat, že jsme to my, kdo se mu přizpůsobuje. Co když to má ale fungovat obráceně? Co když dům není jen místem, kde tělo odpočívá, ale prostředím, které nepřetržitě ovlivňuje to, jak žijeme, přemýšlíme a fungujeme?

Do šestého dílu druhé řady podcastu Talks 21 jsem pozval tři výjimečné hosty. Každý z nich nahlíží na vztah mezi člověkem a prostorem z jiného, inspirativního úhlu pohledu.

• Kristine Mun působí jako architektka, výzkumnice a pedagožka v Los Angeles. Ve své práci propojuje architekturu s neurovědou a výpočetním designem. Mimo jiné je členkou výkonného výboru Academy of Neuroscience for Architecture.

• Satchin Panda patří k předním odborníkům na cirkadiánní rytmy. Jeho výzkum výrazně přispěl k pochopení přerušovaného půstu a toho, jak načasování jídla, světla a spánku zásadně ovlivňuje naše zdraví.

• Thomas Albright je uznávaný neurovědec působící na prestižním Salkově institutu v kalifornské La Jolle. Zkoumá vizuální vnímání a své poznatky úspěšně aplikuje v různých oborech od architektury až po forenzní vědy.

Diskutovali jsme o tom, proč už pouhá přítomnost okna v nemocničním pokoji prokazatelně pomáhá pacientům k rychlejšímu zotavení. Mluvili jsme také o fascinujícím případu z Baltimoru (USA), kde děti ve škole dosáhly výrazně lepších výsledků jen díky tomu, že se v jejich třídě změnily vzory na stěnách.

Dotkli jsme se i samotné budovy Salkova institutu, kde jsme podcast natáčeli. Kristine v té souvislosti zmínila zásadní rozdíl mezi tím, když dům stavíme pro pouhé pohodlí, a tím, když ho navrhujeme pro naše zdraví. Věnovali jsme se vlivu světla, tmy i komunity na náš organismus a psychiku. A probrali jsme i to, proč podle Thomase už celá desetiletí nutíme lidské tělo, aby se přizpůsobovalo prostředí, v němž žije, místo toho, aby se prostředí přizpůsobilo tomu, co naše těla skutečně potřebují.

Celou šestou epizodu druhé série podcastu Talks 21 si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts, YouTube nebo na mém webu.

Co si z epizody odnést

• Kristine tvrdí, že mnoho dnešních domů vzniká především podle stavebních norem, ne podle skutečných potřeb lidí. Propastí mezi tím, jak stavíme, a tím, jak prostory vnímá naše tělo, podle ní teprve začínáme rozumět.

• Satchinův výzkum ukazuje, že z moderního života zmizela úplná tma. Když v noci nemáme dostatečnou tmu, umělé světlo může narušit naše biologické hodiny, které řídí spánek i zvládání stresu.

• Tom mluvil o experimentu, který provedl ve třídě v Baltimoru (USA). Jeho tým změnil pouze vzory na stěnách. Vše na základě výzkumu toho, jak zrakový systém reaguje na přírodní struktury. Výsledek? Stres studentů se snížil a jejich výsledky v testech se naopak zlepšily. 

• Podle Kristine je komunitní rozměr jedním z nejvíce přehlížených aspektů architektury. Vysokopodlažní budovy, v nichž žije velké množství lidí, kteří se často jen míjí, brání přirozenému navazování každodenních vztahů. Většina z nás je přitom potřebuje.

• Pohodlí a zdraví nejsou totéž. Kristine upozorňuje, že se architektura po celá desetiletí zaměřovala na komfort na úkor našeho zdraví.

• Satchin navíc dodává, že 87 až 95 % času trávíme uvnitř budov. Domov podle něj proto není jen střecha nad hlavou, ale prostředí, které utváří naši fyziologii už od dětství. 

• Už brzy bude podle Satchina více než polovina lidí ve městech žít bez přímého přístupu k půdě. I proto zdůrazňuje význam řešení, jako jsou vertikální zahrady, které vrací přírodu na dosah ruky.

• Naše těla se svému prostředí přizpůsobovala po tisíce generací. Až v poslední době ale začínáme vnitřní prostory navrhovat s ohledem na to, jak ovlivňují lidské zdraví a psychiku. Satchin tak ukazuje, jak obrovský potenciál se skrývá v propojení architektury a neurovědy.

https://youtu.be/5ReaDTJvrYQ

Světlo jako lék, tma jako zapomenutý luxus

Satchin Panda zasvětil kariéru výzkumu cirkadiánních rytmů – vnitřních hodin, které řídí náš spánek, stravování i energii během dne. Jeho hlavní poselství je zřejmé, ale často na něj zapomínáme: 87 až 95 % života trávíme zavření uvnitř. U malých dětí je to ještě více. Domov tak není jen pasivním úkrytem, ale systémem, který přímo formuje náš biologický vývoj už od narození.

Satchinův tým odhalil, že světlocitlivé buňky v oku, které komunikují s mozkovými centry, dokážou ovlivnit náš spánek, náladu i to, jak vnímáme bolest. Správná dávka denního světla ve správný čas nám tak dokáže zvednout náladu i dodat energii. Naopak noční umělé světlo podle výsledků jeho výzkumu nenápadně zasahuje do hormonálních procesů spojených se spánkem a zvládáním stresu.

Absolutní tma je dnes, jak Satchin zdůrazňuje, vzácností. Z našich domovů téměř vymizela. Tmu neustále narušují displeje, pouliční lampy nebo kontrolky spotřebičů. Jsou to další z vymožeností moderní doby, které nám spíše škodí. Podobného tématu jsme se dotkli už v rozhovoru s Darinem Olienem. Tehdy jsme mluvili o tom, co obrazovky dělají s naší pozorností. Tentokrát jsme se zaměřili na jejich možný vliv na biologické rytmy a hormonální systém.

A co prostory, ve kterých žijeme? Umožňují nám vůbec zažít v noci skutečnou tmu? A jaký význam to může mít? Satchin má jasno. V rozhovoru popsal příklady z psychiatrické nemocnice a kardiologického oddělení v Praze, kde přizpůsobili vnitřní osvětlení přirozenému rytmu dne a noci. Pacienti tak mají lepší podmínky k uzdravení, i když se ven prakticky nedostanou. Co přesně se tím změnilo pro ně i pro ošetřující lékaře, si můžete poslechnout v celém 6. díle.

Může design inspirovaný přírodou ovlivnit náš mozek?

Vždy mě fascinovalo, jak příroda dokáže vytvářet řád, aniž by se opakovala. List, pobřeží nebo mrak – to všechno odráží stejný vzor v různých měřítkách. Kristine tento jev označila jako „soběpodobnou variabilitu“. Právě díky ní dokáže příroda vrstvit nespočet vzorů přes sebe a stále působit uklidňujícím, nikoli chaotickým dojmem. Pokud byste něco podobného zkusili doma v obývacím pokoji, pravděpodobně by výsledkem byl jen vizuální chaos.

Neurovědec Tom Albright, který se desítky let věnuje výzkumu vizuálního systému, to ale dokázal. Úspěšně přenesl tento přírodní princip do praxe. Společně se svým týmem upravil jednu třídu na základní škole v Baltimoru (USA). Nábytek, rozvržení i velikost místnosti zůstaly neměnné. Jedinou změnou byl nový vzor na stěnách navržený podle toho, jak reagujeme na přírodní struktury. Druhá referenční třída zůstala v původním stavu.

Výsledek? V upravené třídě se dětem zlepšily výsledky v testech a naměřené hodnoty srdečního tepu ukázaly, že zažívaly i méně stresu.

Tom ale otevřel ještě hlubší otázku: funguje biofilní design i ve chvíli, kdy zjistíme, že je to jen iluze? Vyprávěl mi o svém zážitku z jednoho hotelu. Světelná stěna na něj zpočátku působila jako přirozené sluneční světlo pronikající oknem. Jakmile si ale všiml žárovky schované za ní, veškerá krása se v tom okamžiku rozplynula. Kristine se na to dívá jinak. Podle ní byl prožitek až do momentu odhalení zcela reálný a fakt, že šlo o trik, nijak nevymazal to, co Tom do té doby fyzicky zažíval. V tomhle se přikláním spíš k Tomovi. Nechci být klamán. Ani příjemnými věcmi. Raději bych chtěl znát pravdu o tom, na co se dívám, než aby mě těšila pouhá iluze.

Může nám architektura pomoci obnovit vztahy?

Všimli jste si, jak jsou děti přirozeně zvídavé? Je to přímý důsledek toho, jak funguje příroda. Přírodní prostředí je plné nečekaných tvarů a podnětů, které v nás tuto touhu objevovat přirozeně provokují. Čtyři rovné stěny a předvídatelný půdorys dělají přesný opak. Kristine Mun proto věří, že bychom měli budovy navrhovat s ohledem právě na tento princip.

Vezměte si například rovnou podlahu. Procházíme po ní automaticky, přepneme do režimu autopilota a prostor kolem sebe vůbec nevnímáme. Stačí ale podlahu jen mírně naklonit a autopilota okamžitě vypínáme. Najednou jsme v pozoru, tělo udržuje rovnováhu, začínáme vnímat každý detail a vrací se vědomý pohyb i chuť zkoumat. Ostatně i Salkův institut, ve kterém jsme tento rozhovor natáčeli, navrhl architekt Louis Kahn s přesně touto myšlenkou.

Kristine zároveň upozornila na to, co považuje za jednu z největších výzev dnešní architektury: ztrátu komunity. Výškové budovy jsou z praktického hlediska skvělé – dokážou na malé ploše poskytnout domov stovkám lidí. Jenže patra naskládaná nad sebou a propojená jen výtahem nám sice šetří místo, ale berou nám příležitosti potkat se, prohodit pár slov a navázat kontakt. A my jako lidé přitom ke spokojenému životu komunitu nezbytně potřebujeme. Dříve děti běhaly venku, protože na ulici byly další děti a celá čtvrť o sobě věděla. Dnes jsme podle Kristine opatrnější, přikovaní k obrazovkám a také čím dál osamělejší, což vytváří absurdní paradox: cítíme se úplně sami, i když hned za tenkou stěnou spí desítky dalších lidí.

Kristine je přesvědčena, že právě na toto by se architektura měla zaměřit. Nejen na dostatek světla, pohodlí nebo to, jak místnost vypadá na fotkách, ale na to podstatné: zda budova lidi skutečně sbližuje, nebo je naopak nenápadně rozděluje. Dělají to detaily: chodba navržená tak, aby se na ní sousedé museli přirozeně potkat a pozdravit, nebo nádvoří, které není jen prázdnou zkratkou domů, ale živým místem k zastavení. Ostatně tímto tématem jsem se zabýval už z trochu jiného úhlu v dřívější epizodě Talks 21 s Evou Le Peutrec, Marcem Maiem a Karlem Smejkalem. Hledali jsme v ní odpověď na to, co vlastně dělá z měst místo, kde lidé chtějí nejen bydlet, ale skutečně žít.

Poslechněte si 6. díl 2. série Talks 21

Máte někdy pocit, že jste v některých prostorách kreativnější a v jiných na vás hned padne únava, aniž byste dokázali přesně pojmenovat proč? I tohle téma jsme společně probrali a můžete se těšit na zdůvodnění, co za tím může být, přímo z úst odborníků. Dotkli jsme se i tématu budoucnosti AI v architektuře, na čemž se Kristine a Tom neshodli. Dokáže AI navrhnout lepší budovy, nebo jen opakuje tytéž chybné předpoklady?

Celou šestou epizodu druhé série podcastu Talks 21 si můžete poslechnout na Spotify, Apple Podcasts, YouTube nebo na mém webu.

Pokud byste se chtěli o práci mých hostů dozvědět více:

• Kristine Mun, Ph.D., a Thomas Albright, Ph.D., působí ve výkonném výboru Academy of Neuroscience for Architecture.

• Satchin Panda, Ph.D., je předním odborníkem na cirkadiánní rytmy a jeho výzkum najdete na mycircadianclock.org.

Natočeno v lednu 2026.